ECLI:CZ:US:2020:2.US.1032.19.1
sp. zn. II. ÚS 1032/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti příkazu k zatčení vydaném Okresním soudem v Karlových Varech dne 4. 1. 2019 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 114/2017 a proti postupu spočívajícímu v provedení vazebního zasedání dne 25. 1. 2019, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím a postupem byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na osobní svobodu garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka byla 5. 11. 2018 odsouzena Okresním soudem v Karlových Varech ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 114/2017 za spáchání zločinu křivého obvinění k souhrnnému trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala prostřednictvím své obhájkyně 20. 11. 2018 odvolání, které doplnila 9. 12. 2018; stěžovatelce však rozsudek doručen nebyl. Okresní soud 4. 12. 2018 požádal Policii ČR o doručení rozsudku dle §62 trestního řádu stěžovatelce do vlastních rukou s odůvodněním, že stěžovatelka si nevyzvedává zásilku na poště a soud nemá jinou možnost doručení. Podle usnesení okresního soudu ze dne 27. února 2019 č. j. 3 T 114/2017-322, ve kterém okresní soud rozhodl o námitce podjatosti, okresní soud vylíčil opatření, která byla následně učiněna: Policejní orgán učinil šetření v místě jejího bydliště a pracoviště, kde získal telefonní číslo stěžovatelky a spojil se s ní. Ta se omluvila, že nemůže zásilku momentálně převzít, ale že se pro ni dostaví další den. Tak však neučinila a následně telefon opakovaně nezvedala. Okresní soud proto 4. 1. 2019 vydal příkaz k zatčení s odůvodněním, že se stěžovatelka vyhýbá trestnímu stíhání. Před jeho vydáním soud také kontaktoval stěžovatelku telefonicky a vyzval ji k převzetí rozsudku; po představení se však stěžovatelka zmínila, že neslyší, a proto byl hovor ukončen. Stěžovatelka byla zadržena 25. 1. 2019 v 10:25 v Karlových Varech, kde též proběhlo vazební zasedání, které započalo v 14:00, přičemž stěžovatelka byla propuštěna v 14:10. V jeho průběhu byl stěžovatelce doručen předmětný rozsudek a stěžovatelka soudu sdělila novou doručovací adresu, na které bude přebírat písemnosti.
3. Stěžovatelka zejména namítá, že příkaz k zatčení a vazební zasedání byly zneužity pouze k doručení předmětného rozsudku, což považuje za zcela nepřiměřené. Dle stěžovatelky soud nevyužil možnost doručit písemnost opakovaně prostřednictvím pošty ani svými doručovateli nebo orgány justiční stráže, tedy možností, které předvídá §62 trestního řádu. Následně měl okresní soud stěžovatelku předvést dle §90 trestního řádu, případně ji zadržet, a teprve v případě nemožnosti realizace těchto forem doručení je možné vydat příkaz k zatčení dle §69 odst. 1 trestního řádu. Dle stěžovatelky byla dobře známa jak její totožnost, tak místo jejího pracoviště, kde pracuje již několik let. Stěžovatelka se dle své stížnosti dostavila na hlavní líčení, písemnosti zaslané poštou si vždy přebírala a zvedala telefon orgánům činným v trestním řízení. Ty pak ani nekontaktovaly obhájkyni, když nemohly zkontaktovat stěžovatelku, což je dle stěžovatelky běžná praxe jiných soudů. Stěžovatelka dále uvádí, že měla-li jí Policie ČR písemnost doručit v prosinci 2018, pak se jedná o dobu, kdy jsou "např. i vánoční svátky a většina obyvatel shání dárky, takže nemusí být 24h doma ani v práci"; dále poznamenává, že mohla být i v cizině.
4. Stěžovatelka též namítá, že se její obhájkyně nemohla zúčastnit vazebního zasedání. V 11:05 byl učiněn telefonický pokus o její zkontaktování, kdy se tak však nezdařilo, jelikož byla dle svých slov na jednání mimo kancelář. Její obhájkyně proto zpětně kontaktovala soud v 14:43, kdy jí již telefon nikdo nezvedal, přičemž vazební zasedání bylo započato již v 14:00. I pokud by obhájkyně stěžovatelky byla dosažena v 11:05, domnívá se, že by nebylo možné zajistit její účast na vazebním zasedání v 14:00 vzhledem k vzdálenosti mezi Prahou (místem výkonu advokacie obhájkyně) a Karlovými Vary, kde se konalo.
5. Stěžovatelka svoji stížnost dále doplnila informací, že požádala ve Francii o azyl z důvodu diskriminace a šikany, ke které docházelo ze strany státních orgánů ČR vůči její osobě. Dle jejích slov jí byl udělen předběžný souhlas s udělením azylu a její věc je projednávána v urychleném řízení.
6. Okresní soud ve vyžádaném vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky odkázal na odůvodnění výše citovaného usnesení ze dne 27. 2. 2019 (č. l. 322), ve kterém se těmto námitkám věnoval. Zdůraznil přitom, že stěžovatelka si přes příslib převzetí rozsudku rozsudek nevyzvedla a přestala s policejním orgánem komunikovat, což vedlo k doručení rozsudku až po 2,5 měsících od jeho rozeslání. Nakonec zmínil, že stěžovatelka není typ osoby, která by s orgány činnými v trestním řízení běžně spolupracovala (jak v stížnosti tvrdí), což dokládá trestním spisem a aktuálními zprávami Probační a mediační služby ČR.
7. Stěžovatelce bylo zasláno vyjádření účastníka řízení k možné reakci, na které však stěžovatelka ve stanovené lhůtě nezareagovala.
II.
8. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, soudního spisu, který si vyžádal, a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
12. Ústavní soud vychází z premisy, že omezení osobní svobody ze strany státu je podstatným zásahem (srov. argumentace např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, bod 11), který může být učiněn pouze na základě zákona (čl. 8 Listiny). Trestní řád obsahuje řadu nástrojů, jimiž orgány činné v trestním řízení dosahují účelu trestního řízení, a které jsou přiměřené konkrétnímu jednání stíhaných osob. Vždy je nutno trvale posuzovat, zda ten který procesní nástroj odpovídá svou razancí konkrétní situaci a zda není dostačující mírnější postup [nález sp. zn. IV. ÚS 189/17 ze dne 11. 7. 2017 (N 123/86 SbNU 103), bod 15], tedy že nejzávažnější zásah musí být učiněn jen jako poslední možný prostředek (ultima ratio).
13. Okresní soud vysvětlil ve svém vyjádření a ve výše citovaném usnesení, proč přistoupil k vydání příkazu k zatčení. Okresní soud se nejdříve pokusil doručit rozsudek prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Vzhledem k tomu, že takto nebylo možné rozsudek doručit (stěžovatelka si zásilku nepřebrala), rozsudek byl doručován prostřednictvím příslušného policejního orgánu. Ten stěžovatelku sice nezastihl na místech, kde se zdržuje, ale dovolal se jí a domluvil se s ní, že si rozsudek převezme následující den; stěžovatelka tak však neučinila, neozvala se a přestala s policejním orgánem komunikovat. Okresní soud se dále - dle výše citovaného usnesení - se stěžovatelkou snažil telefonicky spojit; ta však uváděla, že nerozumí a nebylo možné se s ní tak domluvit.
14. Ústavní soud proto shledal, že okresní soud se pokusil rozsudek stěžovatelce doručit několika způsoby různé intenzity. Stěžovatelka věděla o tom, že si má rozsudek převzít, dokonce věděla i o tom, že se jí rozsudek snaží doručit policejní orgán, kterému mimo jiné slíbila jeho převzetí; byla kontaktována i dále telefonicky ze strany soudu. Za takovéto situace je nepodstatné, že se jednalo o předvánoční dobu a že většina obyvatel sháněla dárky; podobně irelevantní je tvrzení, že "mohla být v cizině", aniž by stěžovatelka ve stížnosti uváděla, že v cizině byla. Zároveň Ústavní soud neshledal jako nutné, aby byla kontaktována její obhájkyně, jelikož takovou možnost zákon nepředvídá, byť ta mohla stěžovatelce vysvětlit, jaké důsledky může mít její odmítání převzít si doručovaný rozsudek, případně aby okresní soud využil další možnosti, které se v konkrétním případě nezdály vhodnými (např. doručením prostřednictvím orgánů justiční stráže).
15. Vzhledem k absenci jiné možnosti zaručení doručení rozsudku, který musí být doručen do vlastních rukou a zároveň je u něj vyloučena fikce doručení [§64 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního řádu] Ústavní soud neshledal jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud byl po vyčerpání předchozích možností vydán příkaz k zatčení. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že trestní řád výslovně nepředjímá, že příkaz k zatčení má být použit pro tyto účely, byť v připravovaném novém trestním řádu by měl být explicitně uveden nový důvod pro vydání příkazu k zatčení spočívající právě v nemožnosti jinak doručit rozsudek (ŘÍHA, J. Zajišťovací prostředky ve světle rekodifikace trestního řízení. In: JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní - minulost a budoucnost. Praha: Leges, 2016, s. 268). Vzhledem k možnosti obviněného zamezit doručení nepravomocného rozsudku vyhýbáním se jeho doručení, což by mohlo vést k zmaření účelu trestního řízení a trestního práva, je však praxí shledávána nutnost používat příkaz k zatčení k tomuto účelu již dnes. V tom je třeba spatřovat zásadní rozdíl oproti vydání příkazu k zatčení za účelem doručení usnesení [viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 1 Ntd 14/2006) [R 35/2007 tr. - II.]], kdy není nutné doručit písemnost do vlastních rukou bez možnosti fikce doručení; v projednávaném případu však bez doručení rozsudku bez možnosti fikce doručení není možné pokračovat v trestním řízení. Ústavní soud proto došel k závěru, že i bylo-li postupováno nezákonně, takový zásah by nedosáhl takové míry (intenzity), aby znamenal porušení ústavních práv stěžovatelky vzhledem k jejímu systematickému vyhýbání se doručení rozsudku.
16. Ústavní soud dále neshledal porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky ani z hlediska námitky nepřítomnosti obhájkyně při vazebním zasedání. Z usnesení okresního soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 3 T 114/2017-322 vyplývá, že obžalovaná mohla uvést, že trvá na účasti obhájkyně, přičemž soud by vazební zasedání přerušil na potřebnou dobu, ve které by se obhájkyně mohla dostavit. Okresní soud se však dle svých slov snažil minimalizovat dobu omezení osobní svobody, přičemž zároveň nechával potřebnou možnost obžalované, aby mohla trvat na účasti obhájkyně. Pokud tak neučinila, jen těžko může stěžovatelka vyčítat soudu učinění rozhodnutí v nepřítomnosti obhájkyně.
17. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu