ECLI:CZ:US:2020:2.US.1061.20.1
sp. zn. II. ÚS 1061/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. R., zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 6 Tdo 1103/2019-614, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. června 2019 č. j. 31 To 94/2019-563 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. ledna 2019 č. j. 2 T 32/2017-531, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 2 T 32/2017, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit třemi skutky spočívajícími ve výrocích o poškozeném (učiteli na střední škole), jenž byl stěžovatelem označen mimo jiné za nacistu, neonacistu a neohenleinovce, který studenty učí, že se holocaust nestal. Za to okresní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu a ve vztahu k prvnímu ze tří skutků zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. K částečnému zrušení rozsudku okresního soudu odvolací soud přistoupil, jelikož v jednom ze skutků neshledal dostatečný stupeň společenské škodlivosti s ohledem na okolnosti, za nichž byly výroky vyřčeny. Šlo o vypjatou situaci, v níž bylo stěžovatelovo jednání ovlivněno i emotivním chováním poškozeného. Stěžovatel následně podal dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel namítá, že z napadených rozhodnutí nevyplývají konkrétní zjištění o vědomosti stěžovatele o nepravdivosti výroků (údajně) uvedených o poškozeném. Soudy se nezabývaly ani jejich způsobilostí ohrozit vážnost poškozeného. Stěžovatel připomíná, že poškozený označil Český svaz bojovníků za svobodu (jehož je stěžovatel členem) za "kryptokomunisty, členy kriminální bandy zrádců, kolaborantů, bývalých i současných komunistů, lampasáků lidové armády a pohraničníků a bonzáků z řad StB", přičemž mu není zřejmé, v čem jsou stěžovatelova prohlášení horší. Poškozený se také údajně negativně vyjádřil o československých policistech, a to ačkoli si byl dle stěžovatele vědom, že stěžovatelův otec byl policistou za první republiky. Dle stěžovatele to byl právě poškozený, který ve dnech 9. a 10. května 2012 zapříčinil vzájemnou animozitu se stěžovatelem.
Podle stěžovatele se soudy měly více zabývat osobou poškozeného, který označil Tomáše Garriguea Masaryka za "hochštaplera" a Edvarda Beneše za válečného zločince a který má mít "citový vztah" k území, jež označuje za Sudety, což je údajně "terminologie Henleina a nacistů". Dle stěžovatele nelze vztah stěžovatele k některým extrémním ideologiím objektivně posoudit, nelze nalézt objektivní pravdu. Podstatné má být, že stěžovatel upřímně tomu, co o poškozeném říkal, věřil a věří.
Stěžovatel má výhrady i k provedenému dokazování, v jehož rámci se údajně zcela náhodně vybrali studenti poškozeného, dle jejichž výpovědi se hodnotila pravdivost výpovědi svědkyně V. (která stěžovatele údajně informovala o tom, že dle některých studentů poškozený jako učitel ve výuce prezentuje extrémní názory), ačkoli vyslechnuté studenty vůbec neznala. Soudy naopak nevyhověly návrhům stěžovatele na výslech některých svědků (a stěžovatel byl omezen v počtu otázek svědkům, kteří vyslechnuti byli), čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní, a neobjasnily řadu významných skutečností jako např. úlohu Českého svazu bojovníků za svobodu, který stěžovatele pověřil sepisem stížnosti vůči poškozenému, za jejíž obsah byl stěžovatel také odsouzen. Stěžovatel zdůrazňuje, že skutky, které jsou mu kladeny za vinu, nespáchal a jeho odsouzení je důsledkem domluvy osob zastávajících oproti stěžovateli odlišné názory.
Dle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími také porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť šlo o otázku řešitelnou prostředky soukromého práva, z jehož mezí se nijak nevymykala.
Stěžovatel se dovolává svého práva na svobodu projevu s tím, že veškerá tvrzení, která jsou mu dávána za vinu, byla pronesena ve vztahu k odborné činnosti poškozeného, jenž jako gymnaziální učitel dějepisu formuje mladé lidi a ovlivňuje jejich politické smýšlení i vnímání historie České republiky. Na poškozeného jsou tedy údajně kladeny určité nároky a jeho činnost podléhá kontrole veřejnosti. Pokud sám poškozený zastává kontroverzní názory, musí údajně být na kritiku připraven.
Závěrem stěžovatel soudům vyčítá, že svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a soudu prvního stupně, že omezil účast veřejnosti na jednání a nechal ozbrojenou justiční stráž stát "těsně vedle" stěžovatele.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že námitky obsažené v ústavní stížnosti kopírují námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, které již byly patřičně vypořádány. Okresní státní zastupitelství v Jablonci uvedlo, že v řízení byla zachována veškerá stěžovatelova práva včetně účasti veřejnosti, byl zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odkázal na své rozhodnutí. Okresní soud v Jablonci poznamenal, že námitka, že k jednání nebyla připuštěna veřejnost, je nesmyslná, neboť každého hlavního líčení se účastnilo minimálně deset osob za veřejnost, přičemž počet byl korigován kvůli velikosti jednací síně.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel uplatnil argumentaci, jež byla již obsahem dovolání. Rozdíl spočívá pouze v rozšíření části textu pojednávající o porušení zásad subsidiarity trestní represe a rovnosti zbraní. Důvody odmítnutí dovolání přitom byly údajně dostatečně vyjádřeny v napadeném rozhodnutí. Nad rámec toho Nejvyšší soud zdůraznil, že v předmětné věci nebyly dány okolnosti odůvodňující aplikaci předmětné trestněprávní zásady, nýbrž že vzhledem ke konkrétním okolnostem daného trestného činu (zejména způsobu jeho spáchání a míře porušení chráněného zájmu) bylo vyvození trestněprávní odpovědnosti opodstatněné. Nejvyšší soud připomenul, že objektem trestného činu pomluvy je zájem na ochraně cti a dobré pověsti člověka, a je tedy projekcí ústavně zaručeného práva dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel toto ústavně zaručené právo poškozeného dle Nejvyššího soudu porušil, a to velmi intenzivním způsobem. Došlo zde tedy ke střetu dvou základních práv a Nejvyšší soud má za to, že při jejich poměření se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu měla být dána přednost právu na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti poškozeného.
Po stanovené lhůtě stěžovatel zaslal k vyjádřením repliku, která zjevně nebyla sepsána advokátem, v ní obsažené argumenty nadto byly na hranici srozumitelnosti, byť vesměs odpovídaly argumentům již uplatněným v ústavní stížnosti.
K projednání ústavní stížnosti, kterou byl napaden výrok o vině pod bodem 1 a výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 2 T 32/2017-531 ze dne 22. 1. 2019, Ústavní soud není příslušný, neboť v tomto rozsahu byl předmětný rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 94/2019-563 ze dne 5. 6. 2019. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel mimo jiné namítá, že se skutek, pro který byl odsouzen, vůbec nestal, přičemž v této souvislosti poukazoval i na vady v procesu dokazování. Ústavní soud nicméně poznamenává, že provádění důkazů a zjišťování skutkového stavu náleží obecným soudům. Ústavní soud zásadně není oprávněn do této jejich činnosti zasahovat, a to ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy toliko v případech extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Existenci takovéto vady nicméně Ústavní soud neshledal.
Je pravda, že dle skutkové věty stěžovatel označil poškozeného nejen za neonacistu či neohenleinovce, ale i za neofašistu, přičemž okresní soud v odůvodnění připustil, že stěžovatel tyto termíny do spojitosti s poškozeným nedával. Stěžovatel nicméně proti tomuto dílčímu pochybení nebrojí a nebrojil (byť v replice poukázal na to, že tento termín nepoužil, a to na důkaz nedůvěryhodnosti svědků), a jelikož samo o sobě nemá na jeho vinu, resp. na závažnost či povahu výroků o poškozeném vliv, Ústavní soud ani to nepovažuje za ústavně relevantní vadu, která by sama o sobě měla vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
Namítá-li stěžovatel, že u pronesených výroků nelze hodnotit pravdivost, pomíjí, že byl odsouzen i za to, že o poškozeném pronesl, že studentům říká, že se holocaust nestal. Tato informace je (v obecné rovině) ověřitelná a vyvratitelná. Nejde o subjektivní hodnocení poškozeného, ale o konstatování faktu, který se - dle skutkových zjištění soudů - zkrátka a dobře nestal (a který by v opačném případě mohl být trestným činem dle §405 trestního zákoníku). Jde-li o pojmy jako nacista, neonacista či neohenleinovec, tak to, zda je lze považovat za pravdivostní výroky či hodnotové soudy, závisí na okolnostech, za jakých byly vyřčeny. V posuzované věci nelze pominout, že ve vztahu k výrokům, za které byl stěžovatel pravomocně odsouzen, nešlo toliko o hádku stěžovatele s poškozeným, která se vyhrotila a vedla k bezprostřednímu použití expresivních termínů míněných toliko jako urážka bez skutečného významu. Naopak, stěžovatel poškozeného z podpory (neo)nacismu osočoval dlouhodobě a opakovaně, a to v jeho nepřítomnosti, přičemž tvrdil, že se (údajná) náklonnost poškozeného k těmto ideologiím konkrétním způsobem projevuje v jeho zaměstnání, a sice ve způsobu, jakým vede výuku dějepisu na střední škole, při níž, jak bylo řečeno, měl dle stěžovatele dokonce popírat holocaust. V tomto kontextu dle Ústavního soudu nelze tvrdit, že by byl stěžovatel odsouzen za vyslovení pouhého hodnotového soudu.
Na uvedeném nic nemění, že poškozený je učitelem dějepisu na střední škole a výroky se týkaly i jeho profesní sféry. Způsob výuky středoškoláků jistě může být terčem kritiky, to ale neznamená, že tato "kritika" může spočívat v lživých nařčeních. Stěžovatel může kriticky hodnotit práci poškozeného, nemůže ho ale nazývat nacistou, který popírá holocaust a v tomto duchu učí studenty, pakliže to není pravda.
Jde-li o zbývající námitky, k těm už se vesměs dostatečně vyjádřily soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatelova obrana v podobě srovnatelnosti jeho výroků s výroky poškozeného byla zohledněna odvolacím soudem, který u skutku pod bodem I výroku o vině rozsudku nalézacího soudu shledal, že k němu došlo v reakci na vyhrocenou diskusi s poškozeným, a dospěl mimo jiné i z toho důvodu k závěru, že ze strany stěžovatele nešlo o trestný čin. Stěžovatel však ve lživých výrocích o poškozeném pokračoval a na trestnosti jeho dalšího jednání nemohou nic změnit ani údajné výroky poškozeného o organizacích, jichž je stěžovatel členem či se kterými je jinak spřízněn, neboť jednak tyto výroky nebyly učiněny přímo vůči stěžovateli, jednak stěžovatelovo jednání nemá s těmito výroky bezprostřední souvislost (nešlo např. o přímou reakci na tyto výroky v rámci diskuse).
Poukazoval-li stěžovatel na to, že vycházel z tvrzení svědkyně V., bylo na tuto argumentaci ústavně konformním způsobem reagováno okresním soudem (bod 35 jeho rozsudku) a Nejvyšším soudem (bod 45 jeho usnesení), který se subjektivní stránkou spáchaného přečinu zabýval i v dalších souvislostech. Nejvyšší soud zkoumal i možnost aplikace subsidiarity trestní represe (body 49-51 jeho usnesení), přičemž i s touto otázkou se vypořádal ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel poukázal na nedostatky skutkové věty spočívající v tom, že z ní není patrná jeho vědomost o nepravdivosti pronesených výroků. Jak nicméně Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 434/07 ze dne 17. 10. 2007 konstatoval, toto případné pochybení nemusí nutně postačovat ke zrušení napadených rozhodnutí. V okolnostech posuzované věci Ústavní soud shledal, že šlo o formální nedostatek, který by nemohl na výsledku řízení nic změnit, a zásah Ústavního soudu by tak vedl jen k neúčelnému prodloužení řízení. Otázka úmyslu stěžovatele ve vztahu k pravdivosti výroků byla náležitě rozebrána v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz opět zejména bod 45 usnesení Nejvyššího soudu).
Konečně, Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv ani v dalších námitkách, např. v "blízkosti justiční stráže" či v omezení veřejnosti dané velikostí soudní síně (veřejnost byla hlavnímu líčení přítomna). Stejně tak nelze přisvědčit, že by byl stěžovatel omezen ve své procesní obraně tím, že byl údajně limitován v počtu otázek pokládaných svědkům. Je na soudci, aby řízení vedl a určitým způsobem usměrňoval i průběh výslechů tak, aby se tázající alespoň zhruba drželi podstaty věci, čehož stěžovatel opakovaně nebyl schopen. Z vyžádaného spisu se nepodává, že by stěžovatel byl v řízení oproti obžalobě v tomto směru jakkoli znevýhodněn.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu