ECLI:CZ:US:2020:2.US.1085.20.1
sp. zn. II. ÚS 1085/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) C. M. F. I. K. Y K. a 2) nezletilého M. B. B. M. K., zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 1. 2020, č. j. 27 Co 25/2020-1504, a proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 12. 2019, č. j. 6 C 100/2001-1493, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení a Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. F. O. K., otec prvního stěžovatele, se v řízení před Okresním soudem v Chrudimi (dále jen "okresní soud") domáhal určení vlastnického práva k blíže uvedeným nemovitým věcem. Okresní soud jeho žalobu rozsudkem č. j. 6 C 100/2001-1031 ze dne 6. 9. 2007 zamítl s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006 (N 22/40 SbNU 169), podle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Původní žalobce podal proti zamítavému rozsudku odvolání, o kterém však nebylo za jeho života odvolacím soudem rozhodnuto, neboť dne 2. 4. 2009 zemřel.
2. Po zjištění, že procesními nástupci zemřelého žalobce jsou jeho dědicové, konkrétně syn C. (první stěžovatel) a vdova po zemřelém, E. M. T. H. C., rozhodl okresní soud o pokračování v řízení s těmito osobami. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozhodnutí okresního soudu rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, který doručil prvnímu stěžovateli prostřednictvím jeho advokáta, Mgr. Jaroslava Čapka. Rozhodnutí odvolacího soudu však nebylo účinně doručeno druhé žalobkyni, vdově po zemřelém, neboť tato dne 17. 7. 2012 také zemřela.
3. Usnesením ze dne 29. 7. 2015 rozhodl Okresní soud v Chrudimi, že namísto zemřelé žalobkyně bude v řízení pokračováno s jejími dosud neznámými dědici. Těm byla týmž usnesením ustanovena opatrovnice pro řízení, jíž bylo usnesení soudu doručeno dne 7. 8. 2015. Následně jí byl dne 21. 9. 2015 doručen i rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2012, který toho dne nabyl právní moci. Opatrovnice proti tomuto rozsudku nepodala dovolání. Dne 11. 11. 2015 nahlédla do soudního spisu, dne 19. 11. 2015 vyúčtovala soudu dle advokátního tarifu odměnu za opatrovnictví, dne 1. 12. 2016 ji byla tato odměna soudem přiznána. Opatrovnice neučinila v řízení žádné další procesní úkony.
4. Advokát prvního stěžovatele, Mgr. Jaroslav Čapek, převzal později i právní zastoupení nezletilého druhého stěžovatele. Několika přípisy adresovanými Okresnímu soudu v Chrudimi usiloval advokát o to, aby bylo druhému stěžovateli doručeno rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2012. Soud těmto žádostem nevyhověl.
5. Dne 18. 3. 2019 podali oba stěžovatelé dovolání proti rozsudku ze dne 14. 3. 2012. Okresní soud předložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud však přípisem ze dne 26. 11. 2019 spis okresnímu soudu vrátil bez věcného vyřízení dovolání s odůvodněním, že lhůta pro podání dovolání uplynula v případě prvního dovolatele dne 19. 11. 2012 a v případě nezletilého druhého dovolatele dne 23. 11. 2015, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dědicům řádně doručeno prostřednictvím ustanovené opatrovnice. Okresní soud následně odmítl dovolání žalobců pro opožděnost usnesením ze dne 4. 12. 2019.
6. K odvolání obou stěžovatelů rozhodl odvolací soud tak, že usnesením ze dne 27. 1. 2020 potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo dědicům řádně doručeno prostřednictvím ustanovené opatrovnice a nabylo právní moci dne 21. 9. 2015. Soud proto nebyl povinen toto rozhodnutí znovu doručovat druhému stěžovateli jakožto jednomu z případných dědiců, neboť mu již bylo doručeno prostřednictvím ustanovené opatrovnice.
7. Stěžovatelé podali dne 8. 4. 2020 ústavní stížnost proti v záhlaví označeným rozhodnutím podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve své ústavní stížnosti uvedli, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na veřejné projednání věci zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatelů bylo povinností soudu doručit nezletilému druhému stěžovateli výše označený rozsudek odvolacího soudu, který se přímo dotýkal jeho subjektivních práv. Okresní soud dle stěžovatelů přistoupil k ustanovení opatrovníka především proto, aby si usnadnil činnost v tom, že měl kam odesílat a doručovat písemnosti. Ve vztahu k soudem ustanovené opatrovnici stěžovatelé uvádějí, že nesplnila svou povinnost a funkci opatrovníka pojala čistě formálně. Dle stěžovatelů bylo její povinností obrátit se na druhého stěžovatele, neboť jeho adresu soudní spis na mnoha místech obsahuje. I pokud by si nezjišťovala, kdo je v daném řízení dědicem, nic jí nebránilo v tom, aby podala v zákonné lhůtě dovolání v zájmu zachování oprávněných zájmů zastupovaných osob. Stěžovatelé proto uzavírají, že postupem obecných soudů jim byl znemožněn přístup k soudu a došlo proto k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Zároveň si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 100/2001.
9. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2020 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že svým postupem a rozhodnutím nezasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani do jejich procesních práv garantovaných v čl. 38 odst. 2 Listiny. Okresní soud v Chrudimi se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 2020 uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť okresní soud zcela správně ustanovil za účelem ochrany zájmů dědiců opatrovnici z řad advokátů. Jednalo se ze strany soudu o jediný možný postup v souladu s platným právem, neboť v rozhodné době dosud nedošlo ke skončení dědického řízení probíhajícího v zahraničí. Vedlejší účastník dále poukázal na důležitou skutečnost, že nikdo z původních žalobců nebrojil proti předmětnému usnesení o ustanovení opatrovnice ze dne 29. 7. 2015, tedy že nikdo z potenciálních dědiců nepodal v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém by namítal nezákonnost tohoto usnesení. Vedlejší účastník proto uzavřel, že všechny otázky nastolené stěžovateli v ústavní stížnosti již byly dostatečně a ústavně konformně vyřešeny v napadených rozhodnutích obecných soudů.
10. Stanoviska účastníků řízení byla zaslána stěžovatelům k vyjádření. Stěžovatelé ve své replice ze dne 15. 6. 2020 uvedli, že za stěžejní právní skutečnost považují fakt, že nezletilému druhému stěžovateli byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2012 doručen až 17. 1. 2019 prostřednictvím jeho advokáta. Nezletilému druhému stěžovateli proto nebylo třeba doručovat prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, nýbrž prostřednictvím jeho rodičů, případně právního zástupce. Nedoručení předmětného rozhodnutí nezletilému druhému stěžovateli považují stěžovatelé za pochybení obecných soudů. Nesouhlasí se závěrem, že k nabytí právní moci předmětného soudního rozhodnutí došlo již 21. 9. 2015. K ustanovení opatrovnice pro okruh neznámých dědiců dodávají, že dědicové byli naopak soudu známí, neboť okruh dědiců ustanovil argentinský soudce již 4. 12. 2012. Z tohoto důvodu považují stěžovatelé ustanovení opatrovnice nezákonné a tvrdí, že proti tomuto nezákonnému usnesení nemohl nikdo podat opravný prostředek. Uzavírají proto, že jejich ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud však po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a soudním spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/]. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů.
13. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že pokud výklad a následná aplikace podústavního práva jsou stiženy takovou vadou, která nezohledňuje správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo se obecný soud dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomuto závěru však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nedospěl.
14. Ústavní stížnost stěžovatelů směřuje proti výše označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o opožděnosti dovolání stěžovatelů proti rozsudku ze dne 14. 3. 2012. Stěžovatelé se neztotožňují s právními závěry obecných soudů o právní moci předmětného rozsudku. Opakovaně ve svých podáních namítají nezákonnost ustanovení opatrovnice neznámým dědicům E. M. T. H. C., čímž však ve skutečnosti brojí především proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 7. 2015, jímž byla opatrovnice neznámým dědicům ustanovena. Toto usnesení však není a nemůže být předmětem přezkumu v tomto řízení. Usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 7. 2015 bylo dle soudního spisu řádně doručeno prvnímu stěžovateli dne 3. 8. 2015 prostřednictvím jeho advokáta, Mgr. Jaroslava Čapka. První stěžovatel proti tomuto usnesení nepodal opravný prostředek. Jelikož tedy první stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), nemůže bezmála pět let po právní moci tohoto rozhodnutí žádat Ústavní soud o revizi jeho závěrů. Přezkum Ústavního soudu je proto v tomto řízení omezen pouze na rozhodnutí obecných soudů označená v záhlaví tohoto rozhodnutí.
15. Napadenými rozhodnutími obecné soudy shledaly opožděnost dovolání podaného oběma stěžovateli dne 18. 3. 2019 proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2012. Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že tento rozsudek byl prvnímu stěžovateli řádně doručen prostřednictvím jeho advokáta dne 19. 9. 2012 a že první stěžovatel proti tomuto rozsudku nepodal v zákonné lhůtě dovolání. Brojil však proti němu ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 4404/12 ze dne 27. 8. 2013.
16. Druhý stěžovatel byl v rozhodné době v řízení zastoupen soudem ustanovenou opatrovnicí tehdy neznámých dědiců. Rozsudek ze dne 14. 3. 2012 byl opatrovnici dědiců doručen dne 21. 9. 2015 a opatrovnice proti němu rovněž nepodala v zákonné lhůtě dovolání. Tvrdí-li stěžovatelé, že opatrovnice měla podat dovolání v zájmu zachování oprávněných zájmů zastupovaných osob, nutno poukázat na to, že vzhledem k existenci výše citovaného odmítavého usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4404/12 a vzhledem k účelu dovolacího řízení nelze postup opatrovnice označovat za nedbalostní či nedostatečný.
17. Poté, co stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2012 dovoláním, které podali k poštovní přepravě dne 18. 3. 2019, se věcí zabývaly obecné soudy. Ty náležitě posoudily obsah podání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodily, že jejich dovolání bylo podáno opožděně, neboť lhůta pro podání dovolání uplynula v případě prvního stěžovatele dne 19.
11. 2012 a v případě druhého stěžovatele dne 23. 11. 2015. Posuzovaná ústavní stížnost zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva, čímž stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/20 ze dne 18. 8. 2020). Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelů, a proto napadená rozhodnutí neporušují ani právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jejich právo na veřejné projednání věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu