ECLI:CZ:US:2020:2.US.113.20.1
sp. zn. II. ÚS 113/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti R. F., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2019, č. j. 32 Co 266/2019-564, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení usnesení obecného soudu uvedeného v záhlaví. Podle tvrzení stěžovatele jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Okresní soud v Kladně usnesením nařídil předběžné opatření, kterým návrh stěžovatele (otce) na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2008, č. j. 0 P 575/2015-399, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 17 Co 32/2019-433, zamítl (výrok I.). Návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byl oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu od pátku od 14,00 hod. do neděle do 18,00 hod. a v každém lichém týdnu ve čtvrtek od 12,00 hod do 18,00 hod. s tím, že si otec nezletilou vyzvedne v místě bydliště matky a matka si nezletilou vyzvedne po ukončení styku v místě bydliště otce a rodiče jsou povinni nezletilou na styk s druhým rodičem řádně připravit, zamítl (výrok II.). Návrh otce na nařízení předběžného opatření, aby byl oprávněn se s nezletilou stýkat v době specifikovaného týdne v srpnu 2019 zamítl (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se předběžné opatření nařízené výše uvedenými usneseními mění tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilou každý sudý týden v kalendářním roce v sobotu od 9,00 hodin do 18,00 hodin a každý lichý týden v kalendářním roce ve čtvrtek od 12,00 hodin do 18,00 hodin; otec nezletilou převezme na počátku styku v bydlišti matky a tam ji matce po skončení styku předá (výrok I.). Odvolání stěžovatele proti výroku III. odvolací soud odmítl (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že s matkou nezletilé žil v družském poměru. Je trestně stíhán pro trestný čin směřující proti starší nevlastní sestře nezletilé, v jehož rámci byl již třikrát zproštěn obžaloby a v době podání ústavní stížnosti je trestní řízení ve fázi, kdy Krajský soud v Praze třetí zprošťující rozsudek zrušil a věc přikázal k rozhodnutí jinému soudci soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele se jedná o účelové obvinění.
5. Civilní řízení o úpravu práv a povinností k nezletilé bylo zahájeno již dne 3. 7. 2015 a do doby podání ústavní stížnosti byla vydávána pouze předběžná opatření. Účelem institutu předběžného opatření nemá být fixování situace po řadu let. Přičemž poměry se mezitím změnily. Ze znaleckých posudků nevyplývá důvod pro restrikci styku nezletilé se stěžovatelem. Se stěžovatelem je ráda, rozšíření styku se sama dožaduje. Dále uvádí, že celková délka řízení o návrh na vydání předběžného opatření přesáhla tři měsíce a považuje ji za nepřiměřenou. Z toho stěžovatel dovozuje, že soudy nerozhodovaly s respektem k zájmům dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o nařízení předběžných opatření nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
10. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Soudy komplexně posoudily zájmy a potřeby nezletilé a jejich posouzení odpovídá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
11. Odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož je nezletilá vázána k matce silným citovým vztahem, z její strany vnímá pocit bezpečí a jistoty. Spontánně pozitivně reaguje i na osobu otce a je v jeho přítomnosti ráda. Je pro ni vhodné, aby byl postupem času rozsah styku rozšiřován. Pro začátek by měl styk probíhat v několikahodinových blocích. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně situaci vyhodnotil jako zralou pro změnu předchozího rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilou. S ohledem na zájmy nezletilé styk rozšířil podle doporučení znalců, nikoli však razantně, jak požadoval stěžovatel. Jako specifickou okolnost případu vyhodnotil probíhající trestní stíhání stěžovatele, do jehož pravomocného skončení bylo přerušeno civilní řízení o úpravě poměrů nezletilé.
12. Poukazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, uvedená v ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
13. Ústavní soud dodává, že napadenými usneseními je styk s nezletilou upraven dočasně. Stěžovatel má možnost postupně upevňovat vzájemné vazby s dcerou a pokusit se o zlepšení vztahů s její matkou. Pokud stěžovatel v budoucnu soudu osvědčí jím tvrzené skutečnosti, postupnému rozšiřování styku s nezletilou, bude-li v jejím zájmu, by soud měl být nakloněn.
14. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy docházelo k průtahům, mohl se proti nim bránit prostřednictvím stížnosti podle §164 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. V úvahu přichází k ochraně zájmů stěžovatele rovněž institut návrhu na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by uvedených možností stěžovatel využil. Uvedená námitka tak není přípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu