ECLI:CZ:US:2020:2.US.115.20.1
sp. zn. II. ÚS 115/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hlavenky, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 9. 2018 č. j. 12 C 132/2016-166 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019 č. j. 30 Co 55/2018-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení domáhal určení relativní právní neúčinnosti právního jednání, a to vůči žalovanému Pavlu Hlavenkovi (dále jen "žalovaný"). Návrh odůvodňoval tím, že na základě rozhodnutí pozůstalostního soudu disponuje vykonatelnou pohledávkou z dědické dohody vůči své matce Marii Hlavenkové, kterou však ve stanovené lhůtě neuhradila. Veškerý svůj majetek (byt) prodala a finanční prostředky převedla na účet žalovaného, a není proto schopna svůj dluh vůči stěžovateli uhradit. V průběhu řízení však došlo k zaplacení dlužné částky (pozn. částku odpovídající výši dluhu převedla na účet stěžovatele přítelkyně žalovaného). Stěžovatel vzal žalobu zpět a soud řízení zastavil.
3. Okresní soud shora označeným usnesením uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21 941 Kč. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v situaci, kdy stěžovatel měl pohledávku za svou matkou Marií Hlavenkovou a tato pohledávka byla v průběhu řízení uhrazena, ne však žalovaným, nedošlo ke zpětvzetí pro chování žalovaného, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto závěry soudu nezpochybnil ani krajský soud, který v napadeném rozhodnutí změnil usnesení soudu prvního stupně pouze tak, že výše nákladů činí 12 161 Kč; jinak usnesení okresního soudu potvrdil. Dále dodal, že ze spisu není zřejmé ani to, že dluh Marie Hlavenkové byl uhrazen z finančních prostředků v dispozici žalovaného a poukázal rovněž na skutečnost, že ve věci došlo k uhrazení dluhu Marie Hlavenkové, která nebyla účastníkem řízení, a to třetí osobou (Alenou Fryčovou), která rovněž nebyla účastníkem řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména brojí proti závěrům obecných soudů, podle kterých ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalovaného. Podle stěžovatele "argumentační závěry napadených usnesení naprosto vybočují z logiky zdravého rozumu a vytvářejí na stěžovatele dojem odepření spravedlnosti a znaky libovůle". Obecné soudy měly provést interpretaci, která se stěžovateli jeví v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí obecných soudů podle jeho názoru vykazují znaky svévole a v určitých argumentech i znaky přepjatého formalismu.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, jakkoli nezpochybňuje možné dopady rozhodování do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole - jak namítá v ústavní stížnosti stěžovatel. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily.
8. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými právními předpisy, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Ústavní soud na tomto místě nehodlá jakkoliv rekapitulovat a přehodnocovat závěry obecných soudů. Z uvedeného plyne, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu