ECLI:CZ:US:2020:2.US.123.20.1
sp. zn. II. ÚS 123/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Svatomíra Moce, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 330/2019-10 ze dne 7. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 330/2019-10 ze dne 7. 11. 2019 byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2019 č. j. 59 A 68/2019-9. Stěžovatel podal dne 13. 9. 2019 k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, která nebyla odůvodněna a v níž uvedl, že ji doplní argumentací do dvaceti dní. Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 19. 9. 2019 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě do jednoho měsíce doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá označené usnesení krajského soudu a uvedl, co navrhuje (petit). Dále jej vyzval, aby uhradil soudní poplatek. Stěžovatel sice poplatek uhradil, avšak svou kasační stížnost ve stanovené lhůtě, ani po jejím uplynutí nijak nedoplnil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připouští, že podal blanketní kasační stížnost a k výzvě Nejvyššího správního soudu ji neodůvodnil, avšak uvádí, že rozhodnutí napadené kasační stížností trpělo vadami, které lze vztáhnout pod ustanovení §109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního, tudíž měl Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumat "v rozsahu vymezeném rovinami nicotnosti, zmatečnosti a nezákonnosti" a poté o tom má stěžovatele zpravit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud nepochybil, stěžovatele informoval o jeho právech a stanovil mu lhůtu pro doplnění jeho kasační stížnosti tak, aby byla projednatelná. Ústavní soud v jeho postupu neshledal žádné pochybení ústavněprávního rozměru. Stěžovatelův nekonkrétní odkaz na možnost postupu podle §109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního není na místě. Stěžovatel totiž ve své kasační stížnosti ani neuvedl, čeho se domáhá, tedy jaký je jeho žalobní petit, Nejvyšší správní soud pak nemohl podle jím citovaných ustanovení postupovat. Určitá formální přísnost je v případě projednávání kasační stížnosti na místě, mimo jiné i z důvodů povinného právního zastoupení, které by mělo být zárukou toho, že stěžovatelé budou formulovat svá podání dostatečným způsobem.
7. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu