ECLI:CZ:US:2020:2.US.1262.20.1
sp. zn. II. ÚS 1262/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Pavlem Zapletalem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 2731, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1508/2019-3265 ze dne 23. ledna 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 105/2018-3178 ze dne 1. března 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 5/2009-3076 ze dne 24. května 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu dle §21 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit v rámci fingovaných přeshraničních transakcí pohonných hmot. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítl stěžovatelovo odvolání, ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, nebylo totiž prokázáno, že se jednání, jež mu je dáváno za vinu, dopustil, natož že se ho dopustil v úmyslu zkrátit daň. Stěžovatel poukazuje na nevěrohodnost svědků svědčících v jeho neprospěch, z nichž někteří mají trestní minulost, navzdory čemuž soudy jejich výpovědi uvěřily oproti tvrzením dosud bezúhonného stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy trestních soudů, do jejichž pravomoci výlučně spadá určení viny a vyměření spravedlivého trestu. Ústavní soud není zásadně oprávněn do této jejich činnosti zasahovat, a to ani kdyby se s učiněnými závěry neztotožňoval.
Posuzovaná ústavní stížnost je takřka výhradně vystavěna na argumentaci zpochybňující nalézacím soudem zjištěný skutkový stav a způsob, jakým uvedený soud hodnotil jednotlivé jím provedené důkazy. S touto argumentací by však vzhledem k uvedenému mohl být stěžovatel úspěšný jedině v případě existence skutečně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Tu však Ústavní soud neshledal. Závěry nalézacího soudu, podpořené argumentací odvolacího (viz zejména bod 12 jeho rozhodnutí) a dovolacího (viz str. 11 jeho rozhodnutí) soudu, z ústavněprávního hlediska nevykazují ve vztahu ke stěžovatelovi žádných ústavně relevantních vad.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu