ECLI:CZ:US:2020:2.US.1348.20.1
sp. zn. II. ÚS 1348/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Miláčkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. 21 Cdo 3738/2019-337, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019 č. j. 62 Co 73/2019-298 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2018 č. j. 10 C 78/2016-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 26 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, že napadenými rozhodnutími bylo obecnými soudy rozhodováno o zákonnosti výpovědi stěžovatelky z pracovního poměru. Podle odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu pro Prahu 4 vzal soud prvního stupně na základě provedeného dokazování za prokázané, že stěžovatelka pracovala u žalované společnosti (dále také "vedlejší účastník") od 1. 1. 2009 na pozici asistentky - referentky. Na stejné pozici pracovala ještě jedna zaměstnankyně. Dne 23. 5. 2016 představenstvo vedlejšího účastníka schválilo zrušení pracovní pozice asistentky ředitele a personalistiky, přičemž dotčeným zaměstnancem byla stěžovatelka, její kompetence a úkoly převzala druhá zaměstnankyně. Toto usnesení schválila následující den dozorčí rada vedlejšího účastníka a vzala na vědomí organizační změny. Dne 15. 6. 2016 na pracovišti stěžovatelky v kanceláři ředitele byl učiněn pokus o doručení výpovědi stěžovatelce pro nadbytečnost, s odůvodněním, že její pracovní pozice byla zrušena, za přítomnosti ředitele a dvou dalších členů představenstva vedlejšího účastníka. Stěžovatelka odmítla výpověď převzít. Po návratu do kanceláře sdělila své kolegyni, že dostala výpověď. Ředitel i další dva členové představenstva podepsali protokol o tom, že stěžovatelka odmítla výpověď převzít, poté výpověď upravili tak, že změnili datum předání agendy a místo "osobně" napsali "doporučeně" a výpověď odeslali poštou stěžovatelce. Tato výpověď byla stěžovatelce doručena dne 21. 6. 2016. Od 17. 6. 2017 byla stěžovatelka v pracovní neschopnosti. Dopisem ze dne 21. 6. 2016 stěžovatelka oznámila vedlejšímu účastníkovi, že výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 6. 2016 pokládá za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že vedlejší účastník přijal organizační změny, v jejichž důsledku se stala stěžovatelka nadbytečná, když její pracovní náplň převzala plně zaměstnankyně pracující na stejné pozici, což nelze považovat za stěžovatelčinu diskriminaci. Odvolací soud se ve svém napadeném rozsudku zabýval zejména doručováním výpovědi stěžovatelce, přičemž v této souvislosti dospěl k závěru, že "pokud se zaměstnavatel pokusil předmětnou písemnost doručit osobně a zaměstnanec ji odmítl přijmout, považuje se písemnost za doručenou, i když ji zaměstnanec nepřevzal (fikce doručení)". Podle odvolacího soudu "žalobkyně ve svých úvahách o jakési hypotetické záměně doručovaných listin přehlíží, že žalovaná dostála připravenosti z hlediska prokázání existence pokusu o doručení předmětné písemnosti prostřednictvím sepsaného protokolu o předání výpovědi ze dne 15. 6. 2016. Skutečnost, že žalovaná doručovala týž dokument - výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2016 též prostřednictvím pošty, nemůže jít z hlediska nastalých účinků, resp. fikce doručení písemnosti na pracovišti, která nastala v důsledku odmítnutí jejího převzetí, k její tíži. Námitka žalobkyně se pak ve světle zjištěného skutkového stavu jeví jako ryze účelová, ničím neopodstatněná a zavádějící, stejně tak jako úvaha o tom, že nebyl přítomným znám obsah doručovaného dokumentu. Osoby, které byly přítomny předávání písemnosti obsahující výpověď, její obsah - stejně jako žalobkyně - dobře znaly.
3. Nejvyšší soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že dovolání stěžovatelky "není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak" a poukázal na to, že způsob doručení první z obou výpovědí plně odpovídá požadavkům, jež na tento typ doručení výpovědi klade jeho konstantní judikatura. Ani další námitky stěžovatelky neukazovaly na odchýlení se obecných soudů od judikatury Nejvyššího soudu, která respektuje jako důvod organizačních změn zvýšení efektivnosti práce a s tím spojené úspory.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že svou žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru opírala především o skutečnost, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí vedlejší účastník dal, má šikanózní charakter, protože nesouhlasila s předsedou představenstva vedlejšího účastníka. Poukazuje na to, že návrh organizačního řádu ze dne 23. 5. 2016 (tj. návrh organizačních změn), který je přílohou zápisu ze zasedání představenstva, nepočítal se zrušením pracovního místa asistentky generálního ředitele, přičemž zrušení tohoto místa bylo nad rámec původního návrhu organizačních změn přidáno na pořad jednání představenstva vedlejšího účastníka z podnětu předsedy představenstva. Tím, za jakých okolností se do těchto organizačních změn dostalo i zrušení pracovního místa asistentky generálního ředitele, se však obecně soudy podle stěžovatelky dostatečně nezabývaly. Pracovní místo stěžovatelky, ač šlo pouze o pracovní pozici asistentky, si vysloužilo samostatný bod jednání představenstva vedlejšího účastníka. Podle stěžovatelky přitom u zaměstnankyně, která jí nahradila, docházelo k práci přesčas dlouhodobě a pravidelně, nikoliv výjimečně. V důsledku přijaté organizační změny, kterou bylo zrušeno pracovní místo stěžovatelky, musel podle stěžovatelčina názoru vedlejší účastník přistoupit k porušování zákoníku práce. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru stěžovatelka dovozovala v prvé řadě z toho, že jí tato výpověď byla doručena v ochranné době ve smyslu §53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, v době její pracovní neschopnosti. Rozporuje způsob doručení výpovědi v den, kdy převzetí výpovědi odmítla - předseda představenstva vedlejšího účastníka chtěl stěžovatelce předat nějakou listinu, o které tvrdil, že obsahuje výpověď z pracovního poměru, dále stěžovatelka tuto listinu neznámého obsahu odmítla převzít, a další členové představenstva podepsali protokol o tom, že stěžovatelka odmítla převzít výpověď z pracovního poměru. Stěžovatelka je však přesvědčena, že takováto skutková zjištění nesvědčí o tom, že nastala fikce doručení výpovědi z pracovního poměru stěžovatelce. V posuzovaném případě podle stěžovatelky vedlejší účastník spolehlivě neprokázal, jaký byl skutečný obsah listiny, kterou se předseda představenstva pokoušel stěžovatelce dne 15. 6. 2016 předat. Obecné soudy dále podle stěžovatelky dostatečně nezohlednily, že dokument o doručení výpovědi podepsali členové statutárního orgánu vedlejšího účastníka. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že jí následně byla doručena doporučenou poštou výpověď z pracovního poměru, ve které je výslovně uvedeno, že jí zaměstnavatel (vedlejší účastník) dává výpověď "tímto přípisem", čímž byla uvedena v omyl ohledně toho, kdy jí byla výpověď dána. Dovolací soud pak podle stěžovatelky pochybil v tom, že se v odůvodnění svého rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání opíral o judikáty, které řeší skutkově i právně odlišné věci, a které tak na projednávanou věc vůbec nedopadají.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak obecné soudy posoudily stěžovatelčinu výpověď z pracovního poměru. Ústavnímu soudu však nepřísluší do posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat. Argumentace stěžovatelky jej pak nepřesvědčila o tom, že by v jejím případě došlo k zásahu do jejích ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu