ECLI:CZ:US:2020:2.US.15.20.1
sp. zn. II. ÚS 15/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., právně zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. VZV 30/2019-755, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 1. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo garantované 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 8. 2019 bylo proti stěžovateli jako obviněnému zahájeno trestní stíhání pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 al. druhá trestního zákoníku a dále pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Svým jednáním se měl podílet na vzniklé škodě minimálně ve výši 125 933 223,32 Kč. Dne 23. 8. 2019 podal stěžovatel proti usnesení policejního orgánu blanketní stížnost. V ní obhájce stěžovatele uvedl, že tato bude odůvodněna do 21 dnů poté, co bude obhájci stěžovatele policejním orgánem umožněno seznámení se spisovým materiálem shromážděným v předmětné trestní věci, když o stanovení termínu v rozsahu dvou pracovních dnů tímto obhájce stěžovatele policejní orgán žádal. Obhájce stěžovatele se k nahlížení do spisu dostavil dne 11. 9. 2019, avšak zjistil, že mu byl spis předložen v neúplném omezeném rozsahu. Z tohoto důvodu požádal obhájce stěžovatele o sdělení dalšího termínu k nahlížení do spisu. Dne 17. 9. 2019 požádal obhájce stěžovatele policejní orgán o nahlížení do spisu znovu. V mezidobí však Vrchní státní zastupitelství v Praze stížnost napadeným usnesením zamítlo, a to aniž by vyčkalo na doplnění odůvodnění podané stížnosti.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že ačkoliv opakovaně žádal o předložení kompletního spisového materiálu ve věci, aby se mohl kvalifikovaně vyjádřit a argumentovat, mu toto nebylo umožněno. Hlavním důvodem zamítnutí stížnosti, jak vyplývá z napadeného usnesení, byla právě skutečnost, že stěžovatel podanou stížnost neodůvodnil a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze se tak neměla možnost se případnou stížnostní argumentací zabývat.
4. Ústavní soud musel nejprve posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly, neboť stěžovatel nepodal k nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
6. Dle judikatury Ústavního soudu je pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud doplňuje, že nynějším odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost neodepírá stěžovateli právo chránit svá základní práva a svobody, nýbrž pouze ctí zásadu, dle které Ústavní soud představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních (srov. koneckonců již to, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod). Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje maximu [srov. též např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3)], dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (viz ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu nebo §2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství).
8. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj