ECLI:CZ:US:2020:2.US.152.20.1
sp. zn. II. ÚS 152/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 5 As 223/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla stěžovatelova kasační stížnost odmítnuta pro opožděnost.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je nutno posoudit, zda stěžovatelův návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Konkrétně Ústavní soud zkoumá zastoupení stěžovatele advokátem v souladu s požadavky plynoucími z §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, včasnost podání návrhu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), oprávněnost navrhovatele, příslušnost Ústavního soudu k projednání věci a přípustnost návrhu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Jestliže ústavní stížnost trpí odstranitelnými vadami, Ústavní soud zpravidla vyzve stěžovatele k jejich odstranění.
3. Nyní posuzovaná ústavní stížnost trpí řadou formálních i obsahových vad, pro které jí není možné věcně projednat. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). O formálních náležitostech a podmínkách projednatelnosti ústavní stížnosti, včetně nutnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem již od samého počátku, a o následcích neodstranění vytýkaných vad ve stanovené lhůtě byl stěžovatel v minulosti již mnohokrát poučen (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 327/17 ze dne 6. 4. 2017; usnesení sp. zn. III. ÚS 16/17 ze dne 28. 2. 2017; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1004/17 ze dne 16. 5. 2017). Navzdory tomu však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.
4. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je totiž především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. A proto lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informaci, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
5. Ústavní soud se proto - podobně jako v případě některých předchozích ústavních stížností stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1728/19 ze dne 14. 6. 2019; usnesení sp. zn. III. ÚS 1376/19 ze dne 21. 5. 2019; usnesení sp. zn. I. ÚS 3381/18 ze dne 7. 11. 2018) - uchýlil k přiměřené aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl pro vady, aniž by stěžovatele i v této konkrétní věci vyzýval k odstranění vad podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj