ECLI:CZ:US:2020:2.US.1561.19.1
sp. zn. II. ÚS 1561/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019 č. j. 25 Cdo 4502/2018-506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 10/2015 se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. 7. 2017 č. j. 16 C 10/2015-407, byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byla žalované společnosti Energetické opravny, a. s., společnosti B&C METAL s. r. o. a společnosti ČEZ, a. s., uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na bolestném částku 379 680 Kč, na ztížení společenského uplatnění částku 1 972 000 Kč, na účelně vynaložených nákladech spojených s léčením částku 14 539 Kč a na znalečném částku 4 000 Kč s příslušenství (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. rozsudku rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po skutkové stránce dospěl soud k závěru, že mezi společností ČEZ, a. s., a společností Energetické opravny, a. s., byla dne 30. 12. 2010 uzavřena smlouva o dílo, na základě níž společnost Energetické opravny, a. s., zajišťovala opravy a údržbu kotelny v areálu Elektrárny Hodonín (dne 8. 4. 2013 bylo zařízení předáno z provozu do generální opravy). Společnost Energetické opravny, a. s., objednala dne 8. 3. 2013 u společnosti B&C METAL s. r. o. výkon zámečnických prací v Elektrárně Hodonín v období od 6. 4. 2013 do 5. 7. 2013, přičemž stěžovatel vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná pro společnost B&C METAL s. r. o. pomocné práce v elektrárně na základě objednávky ze dne 2. 4. 2013. Dne 9. 4. 2013 byl stěžovatel seznámen s podmínkami na pracovišti a poučen o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Stěžovatel se konkrétně podílel na stavbě lešení v cyklonu parního kotle Elektrárny Hodonín. Dne 10. 4. 2013 došlo k jeho pádu do cyklonu, v důsledku čehož utrpěl rozsáhlá zranění. Z obsahu spisu (konkrétně z úředních záznamů o podání vysvětlení Policie ČR ze dne 10. 4. 2013 - č. l. 6 a 7 spisu Okresního soudu v Hodoníně) dále plyne, že na montáž lešení byly spolu se stěžovatelem vyslány další dvě osoby, a to Stanislav Surman a Václav Janů, kteří rovněž jako osoby samostatně výdělečně činné vykonávali činnost pro společnost B&C METAL s. r. o.
3. Z vyžádaného spisového materiálu se dále podává, že Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj vydal dne 29. 8. 2013 pod sp. zn. SD 410/13, č. j. 13779/9.30/13/14.3-PZ, rozhodnutí - Příkaz, podle něhož se jeden z žalovaných, a to společnost Energetické opravny, a. s., dopustil při svém podnikání konkrétně dvou správních deliktů souvisejících přímo s úrazem stěžovatele. V prvé řadě šlo o správní delikt na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení §30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce"), kterého se dopustil tím, že při kontrole dne 10. 4. 2013 bylo zjištěno, že na pracovišti dílny v Elektrárně Hodonín při rekonstrukci fluidního kotle pracovali zaměstnanci dvou různých zaměstnavatelů (společnosti Energetické opravny, a. s. a společnosti B&C METAL s. r. o.), zaměstnavatelé se však vzájemně neinformovali o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením. Tito zaměstnavatelé nesepsali písemnou dohodu a nepověřili zaměstnavatele koordinujícího provádění opatření k ochraně a bezpečnosti zdraví zaměstnanců; společnost Energetické opravny, a. s., nedodržela povinnost stanovenou v ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Současně se společnost Energetické opravny, a. s., dopustila správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení §30 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce tím, že nesplnila povinnost uloženou ustanovením §101 odst. 5 zákoníku práce a nezajistila bezpečnost a ochranu zdraví stěžovatele a Stanislava Surmana, kteří se s jejím vědomím zdržovali na pracovišti dne 10. 4. 2013 ve spalinové komoře spojenou s přísunem lešenářských dílů přes spalovací komoru v blízkosti cyklonu, kdy nezabezpečil volnou hranu přístupové lešeňové konstrukce ochranným dvoutyčovým zábradlím.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 7. 2018 č. j. 17 Co 209/2017-466, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. rozsudku rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel utrpěl v důsledku úrazu těžkou újmu na zdraví i majetkovou škodu, avšak nepodařilo se mu prokázat, že by tento úraz byl v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaných společností B&C METAL s. r. o. a Energetické opravny, a. s., na úseku bezpečnosti práce. Žalovaná společnost ČEZ, a. s., za škodu odpovídat nemohla, neboť smlouvou o dílo odevzdala prostory kotle i cyklonu k provedení údržby žalované společnosti Energetické opravny, a. s. Pochybení žalované společnosti Energetické opravny, a. s., na úseku bezpečnosti práce (tj. nezajištění písemné dohody více zaměstnavatelů na místě práce, nepověření osoby koordinující provádění opatření k ochraně a bezpečnosti zdraví zaměstnanců a nezabránění pádu stěžovatele tím, že by dostatečně zajistila lešení) neshledal soud v příčinné souvislosti se vznikem škody na zdraví stěžovatele.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Své rozhodnutí opřel o posouzení otázky vázanosti civilních soudů rozhodnutím o spáchání správního deliktu a konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 11. 2000 sp. zn. 25 Cdo 562/99) je soud v civilním řízení vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek, avšak pouze pokud jde právě a jen o jednání tohoto pachatele. Dále soud označil jako zjevně lichou námitku stěžovatele, podle níž správní delikt žalované společnosti Energetické opravny, a. s. - nezajištění písemné dohody více zaměstnavatelů na místě práce a nepověření osoby koordinující provádění opatření k ochraně a bezpečnosti zdraví zaměstnanců - je v přímé příčinné souvislosti s poškozením zdraví stěžovatele. K tomu dodal, že ani sám stěžovatel neuvádí, jak by tato písemná dohoda měla zabránit jeho pádu. Pro stručnost Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel ústavní stížností napadá shora označené usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje, aby je Ústavní soud svým nálezem zrušil. Namítá, že dovolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a dostatečně se nevypořádal s argumentací stěžovatele. Dále tvrdí, že obecné soudy v průběhu řízení ignorovaly zejména skutečnost, že společnost Energetické opravny, a. s. byla uznána vinnou za spáchání dvou správních deliktů (blíže viz bod. 3 výše), které byly v příčinné souvislosti se způsobenou škodou na zdraví stěžovatele. Nesouhlasí rovněž s tím, že by fakticky nevykonával na pracovišti "závislou" práci (přijímal a následně realizoval pokyny k provedení práce), byť uzavřel se společností B&C METAL s. r. o. dohodu o provedení práce a nebyl jejím zaměstnancem.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že okolnost, že jeden ze žalovaných byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, nenaplňuje sama o sobě předpoklady pro náhradu škody, kterou stěžovatel utrpěl. Současně soud zdůrazňuje, že stěžovatel nebyl zaměstnancem žalovaných, ale osobou samostatně výdělečně činnou, a proto je nepřípadná jeho argumentace dovolávající se ochrany zaměstnanců, respektive slabšího účastníka smluvního vztahu. Ústavní stížnost by měla být proto podle Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zamítnuta.
8. Žalovaná společnost Energetické opravny, a. s., zaslala Ústavnímu soudu vyjádření k ústavní stížnosti, v němž poukázala mj. na podle něj přesvědčivé a řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalované obecné soudy posoudily věc správně a ústavní stížnost stěžovatele označila jako zjevně neopodstatněnou.
9. Žalovaná společnost B&C METAL s. r. o. zaslala Ústavnímu soudu rovněž vyjádření k ústavní stížnosti. Uvedla, že nelze souhlasit s námitkami stěžovatele stran překvapivosti rozhodnutí obecných soudů či absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí. V závěru navrhla ústavní stížnost odmítnout.
10. Žalovaná společnost ČEZ, a. s., se k ústavní stížnosti řádným způsobem nevyjádřila. Stěžovatel repliku k vyjádření žalovaných a Nejvyššího soudu nezaslal.
11. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterému vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jeho námitkami způsobem, který by odpovídal míře závažnosti jednotlivých argumentů. Rozhodnutí všech ve věci rozhodujících obecných soudů nadto označuje jako překvapivá.
13. Ústavní soud předně uvádí, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatele ohledně porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel zaměňuje princip předvídatelnosti soudního rozhodování s jeho náhledem na danou věc a navrhované řešení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [např. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018, nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005]. S tím souvisí i ústavní princip rovnosti ve smyslu čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, projevující se mj. ve shodném výkladu zákona v podobných případech (což však neznamená, že v rovině podústavního práva nemohou vzniknout ve srovnatelných věcech dva odlišné právní názory; taková rozhodnutí však musí být náležitě odůvodněna). Základním smyslem každého odůvodnění je pak seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s nimiž se soudy musí odpovídajícím způsobem vypořádat (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999, nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009).
14. Stěžovatel v projednávané věci v rámci podaného dovolání položil Nejvyššímu soudu právní otázku, "do jaké míry a v jakém rozsahu jsou civilní soudy vázány rozhodnutími o spáchání správního deliktu". Nejvyšší soud takto položenou právní otázku adekvátním způsobem v rámci odůvodnění odmítavého usnesení zodpověděl. Ústavní soud v tomto směru upozorňuje, že jakkoliv dovolání stěžovatele míří na aplikaci ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu, fakticky jde ve věci o aplikaci ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelem uplatňované argumenty vůči Nejvyššímu soudu jsou především skutkové povahy a nespadají pod aplikaci ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu, ale právě ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu. To však již nebylo - jak je výše uvedeno - předmětem podaného dovolání a nemůže být proto ani předmětem ústavněprávního přezkumu ze strany Ústavního soudu. Stran právního posouzení věci lze na závěr pouze uvést, že skutkové i právní závěry Nejvyššího soudu svědčí pro určitou míru (spolu)odpovědnosti stěžovatele z hlediska nezbytné opatrnosti a lze přisvědčit tomu, že stěžovatel měl mít ke vstupu na pracoviště příkaz, který nedostal. Stěžovatel však vykonával činnost, při které došlo k úrazu, nikoli v postavení odpovídajícím závislé práci, ale jako osoba samostatně výdělečně činná. Tento fakt determinuje přístup k aplikaci odpovědnostní úpravy, kterou lze na daný právní vztah použít.
15. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu