ECLI:CZ:US:2020:2.US.158.19.1
sp. zn. II. ÚS 158/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radomíra Černého, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018 č. j. 11 Co 195/2018-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2017 č. j. 42 C 75/2016-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené v příčinné souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí v rámci exekuce, jež byla proti stěžovateli vedena u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 EXE 7278/2010. V záhlaví uvedeným rozsudkem nalézacího soudu byla žaloba na zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.); řízení bylo co do částky 20 300 Kč s příslušenstvím a co do konstatování, že rozhodnutími Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 EXE 7278/2010-70, č. j. 6 EXE 7278/2010-112 a č. j. 6 EXE 7278/2010-143 a příkazy k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka č. j. 085 EX 9137/10-149 a č. j. 085 EX 9137/10-161 došlo k zásahu do práv stěžovatele, zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výroky II. a III.). Výrokem IV. přiznal nalézací soud žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. Ve vztahu k nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli v důsledku průtahů trvajících od 18. 3. 2014 do 30. 7. 2015 a v důsledku nezákonného usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 6. 2014 č. j. 6 EXE 7278/2010-143 nalézací soud konstatoval, že v posuzované věci bylo řízení prodlouženo o období od 18. 3. 2014 do 30. 7. 2015 z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno Ústavním soudem; žalovaná odpovědnost za vydání nezákonného rozhodnutí akceptovala, konstatovala porušení práv stěžovatele a poskytla stěžovateli omluvu. Konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy považoval nalézací soud za dostatečné zadostiučinění, poskytnutí peněžitého zadostiučinění proto neshledal důvodným. Stěžovatel totiž v řízení netvrdil ani neprokázal, že by mu vznikla nemajetková újma vyšší intenzity. Stěžovatelovu žalobu nalézací soud neposoudil jako nárok z titulu nesprávného úředního postupu v podobě průtahů, neboť v posuzovaném případě k prodloužení řízení vedlo vydání nezákonného rozhodnutí, jedná se proto o odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku nalézacího soudu a výrok IV. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že v řízení bylo vydáno pouze jedno nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-západ č. j. 6 EXE 7278/2010-143, neboť žádné jiné rozhodnutí nebylo v řízení pravomocně zrušeno. Odvolací soud přisvědčil nalézacímu soudu v tom, že prodloužení řízení v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nelze považovat za "průtah" ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy v souladu s nalézacím soudem shledal dostatečným zadostiučiněním.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nerespektování nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2373/14, neboť odvolací soud označil délku celého řízení za přiměřenou. Dále je namítán nesoulad s judikaturou Evropského soud pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06, §53), Ústavního soudu [nález ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10, (N110/57 SbNU 403) bod 14, či nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), body 23 až 28] a Nejvyššího soudu (zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010) při posuzování vzniku nemajetkové újmy, neboť stěžovatel má za to, že se zde uplatní (vyvratitelná) domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovou újmu působí. Stěžovatel také namítá nerespektování judikatury o presumování nemajetkové újmy způsobené jinou skutečností, přičemž polemizuje, zda není touto "jinou skutečností", kterou považuje za notorietu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 2555/2010), fakt, že byla proti němu vedena exekuce o 17 měsíců déle, než lze předpokládat při respektu k nálezům Ústavního soudu. Stěžovatel závěrem uvádí, že bylo porušeno jeho právo na odůvodnění rozhodnutí; vychází z toho, že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Dle stěžovatele ovšem tento a další požadavky na odůvodnění stanovené judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (n 102/34 SbNU 79)] nebyly do odůvodnění napadených rozhodnutí promítnuty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
8. Ústavní soud považuje v dané věci předně za důležité oddělení institutů "nesprávného úředního postupu" a "nezákonného rozhodnutí", neboť stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že: "došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v zákonných lhůtách, resp. vydání v nepřiměřené", ovšem ve skutečnosti se v daném případě jedná o vydání nezákonného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2373/14), jež samo o sobě zakládá určitý průtah celého řízení, ovšem tento průtah způsobený nezákonným rozhodnutím nelze klasifikovat jako nesprávný úřední postup, jenž by spočíval v nečinnosti příslušného orgánu.
9. K námitce nerespektování judikatury o presumování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení Ústavní soud uvádí následující. Stěžovatel tvrdí, že "Obecné soudy odmítly poskytnout zadostiučinění za průtahy s odůvodněním, že nebyla prokázána nemajetková újma." V posuzovaném případě nicméně obecné soudy posuzovaly odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem. V napadených rozhodnutích navíc konstatovaly, že neshledaly újmu vyšší intenzity, která by odůvodňovala peněžité zadostiučinění, nikoli že by stěžovateli nevznikla újma žádná. Stěžovatel tak ve skutečnosti napadá formu poskytnutého zadostiučinění. Ústavní soud je nicméně podle ustálené judikatury ve věci druhu a výše přiznaného zadostiučinění zdrženlivý. Jak judikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515), "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy, což se však v posuzovaném případě nestalo. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s ústavními principy a v odůvodnění řádně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Ani námitka týkající se porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí tak není důvodná.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu