ECLI:CZ:US:2020:2.US.1645.20.1
sp. zn. II. ÚS 1645/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Klasické gymnázium Modřany a základní škola, s. r. o., se sídlem Rakovského 3136/1, Praha 4, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020 č. j. 26 Cdo 114/2020-774, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019 č. j. 72 Co 130/2019-737 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2018 č. j. 18 EC 146/2011-630, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, žalobkyně, Základní škola Rakovského v Praze 12, se u obecných soudů po stěžovatelce domáhala zaplacení částky ve výši 195 466 Kč s příslušenstvím z titulu vyúčtování úhrad za služby a energie. Poté, co Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud"), kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni 186 834 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žaloba zamítnuta, rozhodl nalézací soud znovu v záhlaví uvedeným rozsudkem, kterým stěžovatelce uložil zaplatit částku 56 479,26 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky pro jeho vady odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů a poukazuje na chyby ve skutkových zjištěních. Jádrem ústavní stížnosti činí nedostatky znaleckého posouzení.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
7. Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby (prostřednictvím advokáta) v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
8. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (výrok I.). Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Stěžovatelka v dovolání nijak nekonkretizovala, který z předpokladů dovolání považuje za splněný, výslovně neuvedla, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky, a ani neuvedla žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit. V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud proto shledal zjevně neopodstatněnou.
9. Pokud jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (výrok II.). Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu