ECLI:CZ:US:2020:2.US.165.20.1
sp. zn. II. ÚS 165/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Koláře, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 7 As 451/2018-28 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2018 č. j. 30 A 131/2016-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozhodnutím ze dne 8. 6. 2016 č. j. JMK 84609/2016 sp. zn. S-JMK 55145/2016/ODOS Krajský úřad Jihomoravského kraje potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Veselí nad Moravou, odbor stavebního úřadu ze dne 22. 2. 2016 č. j. MVNM/5646/2016 sp. zn. S-MVNM/12106/2015/ŽPÚP, kterým správní orgán prvního stupně deklaroval, že na pozemku par. č. X1 v k. ú. Veselí - Předměstí se nachází veřejně přístupná účelová komunikace určená k užívání chodci a cyklisty a že na pozemku par. č. X2 v k. ú. Veselí - Předměstí se veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Stěžovatel, který je vlastníkem sousedních pozemků a předmětné pozemky využívá jako přístupovou cestu ke svému rodinnému domu, kde provozuje penzion a vinárnu, podal proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Uvedl, že, jak správně dovodil již krajský soud, v posuzované věci nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek pro prohlášení existence veřejně přístupné účelové komunikace, a to nezbytná komunikační potřeba stěžovatele. Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel má zajištěn přístup ke svým nemovitostem, včetně přilehlého parkoviště pro hosty penzionu, po místní komunikaci nacházející se na pozemcích par. č. X3, X4 a X5. Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze správního spisu nelze dovodit ani splnění podmínky udělení souhlasu vlastníků s veřejným užíváním pozemku par. č. X2.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou týkající se ochrany dobré víry stěžovatele. Uvádí, že během předchozího územního řízení vlastníci dotčených pozemku, manželé Kočí, s existencí veřejně přístupné místní komunikace souhlasili. Stěžovatel dále zpochybňuje závěr o absenci nezbytné komunikační potřeby a pro podepření své argumentace odkazuje na k ústavní stížnosti připojený znalecký posudek, který konstatuje, že stěžovatel nemůže plně využívat garáž. Dále brojí proti neprovedení důkazu výslechem svědka Zdeňka Frolka, zaměstnance stavebního úřadu.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry správních orgánů a správních soudů, kterou vedl již v předchozím řízení, přičemž všechny jeho argumenty již byly řádně vypořádány. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily a Ústavní soud je neshledává neudržitelnými.
10. Je třeba zdůraznit, že prohlášení soukromého pozemku za veřejně přístupnou místní komunikace představuje významný zásah do vlastnického práva jeho vlastníka. Vzhledem k tomu, že zákon povinnost strpět obecné užívání pozemku jako komunikace nespojuje s poskytnutím finanční náhrady, musí s tím vlastník souhlasit a musí být splněna podmínka nezbytnosti omezení tohoto práva, tj. konkrétně musí být dána existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Pokud z dokazování provedeného ve správním řízení vyplývá, že stěžovatel má ke svým nemovitostem zajištěn přístup po jiné místní komunikaci, není splněna jedna z nezbytných podmínek pro prohlášení existence veřejně přístupné místní komunikace. Za této situace by omezení vlastnického práva jeho sousedů nebylo ústavně konformní. Není-li splněna jedna z kumulativních podmínek, otázka souhlasu vlastníků pozemku již není rozhodující. Pro úplnost lze však doplnit, že z ochrany vlastnického práva jako jednoho z nejdůležitějších základních práv garantovaných ústavním pořádkem vyplývá, že souhlas vlastníka musí být jasný, dobrovolný a musí trvat v době prohlášení pozemku za veřejně přístupnou komunikaci; na udělení souhlasu neexistuje nárok. Pokud jde o stěžovatelem předložený znalecký posudek, Ústavní soud konstatuje, že těžištěm dokazování je správní řízení, popřípadě řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Ústavní soud nemá v rámci řízení o ústavní stížnosti pravomoc přezkoumávat skutková zjištění učiněná správními orgány, resp. obecnými soudy.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu