ECLI:CZ:US:2020:2.US.1695.19.1
sp. zn. II. ÚS 1695/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky H. U., zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 8, Stříbro, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 10. 2018, č.j. 6 P 240/2014-1275, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2019, č.j. 61 Co 53/2019-1426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 10. 2018, č.j. 6 P 240/2014-1275, soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce výši 20 000 Kč.
2. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 8. 2017, č.j. 6 P 240/2014-802, soud stěžovatelce uložil otci písemně sdělit doporučeným dopisem informace týkající se nezletilého J. o jeho zdravotním stavu, včetně kopií lékařských zpráv, školních výsledcích včetně vysvědčení a kopie žákovské knížky, školních akcích, mimoškolních aktivitách, včetně diplomů, a to vždy do posledního dne kalendářního měsíce. Následně byly stěžovatelce opakovaně uloženy pokuty za neplnění informační povinnosti, a to ve výši 1 000 Kč, 3 000 Kč a 5 000 Kč, a to přestože předtím, než soud přistoupil k uložení těchto pokut, bylo plnění, resp. neplnění informační povinnosti probráno při ústním jednání a stěžovatelka byla nejprve vyzvána soudem ke splnění této povinnosti. Okresní soud dále konstatoval, že informace poskytnuté stěžovatelkou ve zprávách za měsíce červenec až září 2018 o výletech, průběhu prázdnin, dovolené, turnaji a mimoškolních aktivitách nejsou dostatečným splněním povinnosti uložené shora citovaným rozsudkem. Konkrétně okresní soud uvedl, že rozsah informací je pouze obecný, není zřejmé, kde nezletilý trávil prázdniny, o jaký druh dovolené se jednalo, kam a na jaký výlet vyrazil, apod. Informace o třídním aktivu také není vypovídající (není jasné, zda byl nezletilý zmíněn, zda k němu nebyly žádné připomínky, apod.). Při zahájení nové záliby (parkour) je pak dle okresního soudu na místě uvést, zda nezletilý dochází do kursu a kam, kdy má trénink, kdo jej vede, atd. Také zmínka o turnaji v házené je dle okresního soudu lakonická, postrádá informaci o průběhu turnaje ve vztahu k nezletilému a o výsledku oddílu. Vzhledem k tomu, že okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka opakovaně neplní povinnost uloženou jí rozsudkem, resp. ji plní pouze formálním způsobem, považoval za účelné opětovně nařídit výkon rozhodnutí uložením pokuty (podrobněji viz usnesení okresního soudu).
3. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2019, č.j. 61 Co 53/2019-1426, bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že soud nařizuje výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce ve výši 7 000 Kč. Krajský soud zdůraznil, že daná povinnost byla uložena stěžovatelce a jsou proto nedůvodné námitky, že otec si může informace obstarat sám (dotazem ve škole, dotazem na trenéry či vedoucí kroužků atd.). K tomu, jak mají poskytované informace vypadat, aby byla splněna uložená povinnost, byl dle krajského soudu stěžovatelce poskytnut dostatečně podrobný návod již v odůvodnění exekučního titulu. Navíc již byla třikrát postižena pokutou za to, že informace byly příliš stručné a lakonické. Krajský soud uvedl, že ani v nynějším případě stěžovatelka poskytnutými informacemi smysl exekučního titulu nenaplňuje, a souhlasil s tím, že výkon rozhodnutí uložením pokuty byl stěžovatelce nařízen správně. Poměrům stěžovatelky, současné situaci a účelu pokuty jako prostředku výkonu rozhodnutí dle krajského soudu odpovídá pokuta ve výši 7 000 Kč. Odvolacími námitkami stěžovatelky a navrhovanými důkazy (včetně zjišťování názoru nezletilého), které směřovaly k existenci samotné informační povinnosti, se krajský soud nezabýval, neboť dle něj měly zaznít již v rámci nalézacího řízení. K námitce podjatosti soudkyně pak krajský soud uvedl, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci, přičemž vznesená námitka podjatosti jinými než těmito nepřípustnými skutečnostmi odůvodněna nebyla.
II.
4. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a dopustily se vůči ní odepření spravedlnosti. Za nejzávažnější porušení svých práv stěžovatelka považuje neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života a práva na rovnost účastníků. Konkrétně stěžovatelka namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka namítá, že otec nezletilého opakovaně podává návrhy na výkon rozhodnutí, za subjektivně pro něj příliš stručnou informaci, aniž by však sám vytvořil odpovídající vzor nebo aniž by soud stěžovatelce tento vzor poskytl ve výroku rozhodnutí či v jeho příloze. Rozhodnutí soudů je dle stěžovatelky nepředvídatelné a je založeno na nesprávném výkladu hmotného práva vedoucím k jeho šikanóznímu vymáhání. Soudy podle stěžovatelky rozhodovaly ryze formálně, aniž by dostatečným a věrohodným způsobem bylo prokázáno, že k nesplnění povinnosti skutečně došlo - neprovedly dostatečně důkazní řízení, rozhodly jen za základě jednostranného tvrzení otce a zcela opomenuly její relevantní argumentaci. Namítá, že opakovaně žádala nařízení ústního jednání a řádné poučení, jak má informace vypadat. Vyžadování zpráv o soukromém životě dle stěžovatelky porušuje práva na důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny. Řetězové ukládání pokut stěžovatelku zbavuje práva na soukromí a klid a práva na šťastný život a je pro ni likvidační i materiálně. Postup soudů podle ní není ani v souladu se zájmy nezletilého, jelikož nevede k narovnání narušených vztahů mezi rodiči a nezletilým a porušuje právo nezletilého na ochranu jeho soukromého života a na ochranu jeho osobních údajů.
III.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s napadenými rozhodnutími, která je však spíše opakováním již předestřené argumentace a postrádá potřebný ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka nereflektuje odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a současně opomíjí, že předmětem nynějšího přezkumu není rozsudek, jímž jí byla okresním soudem informační povinnost uložena, ale toliko usnesení, kterým soudy stěžovatelce nařídily výkon rozhodnutí uložením pokuty.
9. Podle §502 odst. 1, odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jen je-li to účelné, přičemž výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a napadená usnesení taktéž opřely o přiléhavou argumentaci. Důvody, pro které by daná usnesení bylo možné označit za svévolná či jinak excesivní, Ústavní soud nezjistil.
11. Stěžovatelka namítá, že soudy rozhodly jen za základě jednostranného tvrzení otce a je přesvědčena, že s ohledem na nemožnost vysvětlit vše v ústním jednání došlo k porušení zásady ústnosti soudního procesu. Proti usnesení okresního soudu přitom mohla brojit odvoláním, v rámci kterého mohla veškeré své námitky uplatnit, což také učinila. Měla tak možnost uvést tvrzení způsobilá zpochybnit informace obsažené v návrhu otce, jakož i zjištění učiněná okresním soudem, která byla podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty, přičemž krajský soud se s nimi následně také seznámil a zaujal k nim své stanovisko.
12. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že se její argumentací opomněl zabývat, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Pravdou není ani to, že by krajský soud nereagoval na námitku, že informace o podstatných záležitostech otec nezletilého již má - krajský soud uvedl, že informační povinnost byla uložena stěžovatelce a jsou proto nedůvodné námitky, že otec si může informace obstarat sám, což lze ostatně vztáhnout i k námitce stěžovatelky, že otec má přece možnost při asistovaném styku se synem mluvit.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá také to, že stěžovatelka v minulosti opakovaně obdržela poučení, jak mají sdělované informace vypadat (věc s ní byla probrána při ústním jednání, soudem byla vyzvána ke splnění povinnosti, podrobný návod o rozsahu poskytovaných informací jí byl poskytnut v odůvodnění exekučního titulu a již třikrát byla postižena pokutou za to, že informace byly příliš stručné a lakonické). Také okresní soud přitom v ústavní stížností napadeném usnesení podrobně a velmi návodně specifikoval, proč zprávy stěžovatelky za měsíce červenec až září 2018 opět považuje za příliš obecné a které zcela konkrétní informace v nich chybí.
14. Další námitky stěžovatelky (rozpor s právem na soukromí, narušení důstojnosti a svobody člověka, porušení práva brát se o vlastní štěstí) pak ve své podstatě směřují proti rozsudku okresního soudu, kterým byla stěžovatelce povinnost sdělovat otci písemně informace uložena. Ústavní soud se jimi proto v rámci přezkumu napadených usnesení, kterými soudy nařídily výkon tohoto rozhodnutí uložením pokuty, podrobněji nezabýval.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu