ECLI:CZ:US:2020:2.US.1705.19.1
sp. zn. II. ÚS 1705/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Vondruškové, zastoupené Mgr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem Stodolní 1293/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 26 Cdo 4431/2018-157, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018 č. j. 71 Co 216/2018-125 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2018 č. j. 71 Co 216/2018-127 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018 č. j. 61 C 215/2016-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Z provedeného dokazování měl nalézací soud za prokázané, že stěžovatelka se svým bývalým manželem dlužili nájemné za čtyři měsíce a nedoplatek na službách za rok 2014. Porušili tím tak svou povinnost vyplývající z nájmu zvlášť závažným způsobem; podle §2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je zvlášť závažným porušením povinností vyplývajících z nájmu nezaplacení nájemného a nákladů na služby alespoň za dobu tří měsíců. Neoprávněnost výpovědi nelze dovozovat z toho, že stěžovatelce nebyly přiznány sociální dávky, čímž se měla ocitnout ve finanční tísni. Výpověď z nájmu soud nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy; v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný jakkoli podílel na vzniku nepříznivé finanční situace stěžovatelky, dlužné nájemné měl navíc platit i bývalý manžel stěžovatelky. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že výpověď z nájmu bytu byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka je v invalidním důchodu a pečuje o svého autistického syna; nepřiznání dříve poskytovaných dávek pro ni bylo fatální a nemohla svou povinnost úhrady nájemného žádným způsobem splnit. Svou těžkou životní situaci prokazovala rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 242/2016. Porušení svých práv spatřuje především v tom, že žádný z obecných soudů se nezabýval důkazy, které mu stěžovatelka předložila.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Obecné soudy se se stěžovatelčinými argumenty vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obecné soudy rovněž své závěry, jakož i rozsah provedeného dokazování řádně odůvodnily. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu