ECLI:CZ:US:2020:2.US.1767.20.1
sp. zn. II. ÚS 1767/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Teco a. s., se sídlem Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín IV., zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 8. 2018 č. j. 58 Co 380/2017-735 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 č. j. 20 Cdo 109/2019-817, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena zejména její základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená unesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byl návrh povinné společnosti ELKO EP, s. r. o. (dále jen "povinná"), na zastavení a odklad exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou pod sp. zn. 095 Ex 306/16 na základě pověření Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 3. 2016 č. j. 32 EXE 319/2016-50.
3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 1. 9. 2017 č. j. 32 EXE 319/2016-591 návrh povinné zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně napadeným usnesením krajského soudu změněno a předmětné exekuční řízení bylo zastaveno. Krajský soud tak rozhodl poté, co vyšlo najevo, že exekuční titul (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016 č. j. 2 Nc 1029/2016-116) byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2018 č. j. 2 Nc 1029/2015-288 zrušen s odůvodněním, že znaleckým posudkem bylo osvědčeno, že povinná se nedopouští zásahu do průmyslových práv stěžovatelky a nejedná nekalosoutěžně. Současně krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že k jejich náhradě ve prospěch povinné i soudní exekutorky zavázal stěžovatelku. Tento postup odůvodnil tím, že stěžovatelka se domáhala nařízení exekuce - nuceného výkonu rozhodnutí, které povinná neporušovala.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění usnesení se postupně zabýval všemi devíti okruhy právních otázek, o které stěžovatelka opírala důvodnost podaného dovolání. Nejprve konstatoval, že ve vztahu k nákladovým výrokům není dovolání přípustné. Poté se zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti odůvodnění rozhodnutí soudu o zastavení exekuce, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka předpoklad přípustnosti nevystihla. Zdůraznil přitom, že krajský soud při rozhodování o zastavení exekuce vyšel výlučně ze zjištění, že exekuční titul byl zrušen a bylo tedy zbytečné se zabývat jeho správností.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně ve věci přistoupil k užití §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, čímž došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Podle stěžovatelky měl o zastavení exekuce rozhodovat okresní soud. Současně stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, a to zejména proto, že podle jejího názoru jí nelze přičítat zavinění na zastavení exekučního řízení. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nesouhlasí s tím, jak se soud vypořádal s uplatňovanými námitkami.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, včetně posouzení splnění podmínek pro zastavení exekuce, v konkrétním řízení. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve zcela výjimečných případech. Ústavní soud současně zastává zásadu minimalizace zásahů, kdy do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu v tomto případě není.
8. Ustanovení §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu zakládá povinnost zastavit výkon rozhodnutí v případě, kdy dojde ke zrušení podkladového usnesení - exekučního titulu, případně se takové rozhodnutí stane neúčinným. Výkon rozhodnutí je nařizován ke splnění povinnosti uložené povinnému soudním rozhodnutím či jiným exekučním titulem. Je proto logické, že v případě zrušení exekučního titulu nemůže výkon rozhodnutí dále pokračovat a je třeba jej zastavit. V takovém případě však není v pravomoci obecných soudů zkoumat podmínky pro zastavení řízení, a to jednoduše proto, že v něm nelze nadále podle zákona pokračovat. Jestliže tedy obecné soudy v napadeném řízení rozhodly o zastavení exekuce, nelze jejich postupu ničeho vytknout. Nadto se hodí uvést, že s obdobnými námitkami stěžovatelky se ve svém usnesení vypořádal též Nejvyšší soud, který osvětlil, z jakých důvodů stěžovatelkou předkládané námitky nejsou ve věci relevantní.
9. Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatelky směřujícím do rozhodnutí o nákladech řízení zdůrazňuje, že ve své rozhodovací činnosti staví rezervovaně k problematice nákladů řízení a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu