ECLI:CZ:US:2020:2.US.1941.20.1
sp. zn. II. ÚS 1941/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubínovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3 proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 A 57/2020 - 32 ze dne 8. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím mělo být jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel ve správním soudnictví domáhá zrušení rozhodnutí žalované Univerzity Karlovy ze dne 7. 3. 2019 č. j. POP/UKRUK/12/146708/2018-3 (dále jen "napadené rozhodnutí"), kterým žalovaná ve výroku I. zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 10. 12. 2018 č. j. POP/UKRUK/12/146708/2018-1 a dále ve výroku II. rozhodla o tom, že se poplatek spojený se studiem nesnižuje (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci v souladu s §58 odst. 2, 3 a odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb. (dále jen "zákon o vysokých školách") ve spojení s čl. 3 odst. 4 a čl. 6 Přílohy č. 2 Statutu Univerzity Karlovy (dále jen "Statut Univerzity") vyměřen poplatek za delší studium ve výši 19 000,- Kč na dobu od 2. 10. 2018 do 2. 4. 2019 se splatností 90. den od nabytí právní moci rozhodnutí. Současně s podanou žalobou podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve smyslu §73 soudního řádu správního. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 3 A 57/2020 - 32 ze dne 8. 6. 2020 bylo rozhodnuto o tom, že se správní žalobě podané stěžovatelem nepřiznává odkladný účinek. Městský soud v Praze vyšel z toho, že stěžovatel svůj návrh odůvodnil pouze tak, že výkon prvostupňového rozhodnutí by pro něho znamenal závažnou újmu spočívající v nutnosti uhradit částku ve výši 19 000 Kč, která převyšuje jeho měsíční výdělek. Žalovaná pak k podané žalobě uvedla, že stěžovatel mohl požádat, aby mohl uhradit poplatek spojený se studiem ve splátkách. Takovým žádostem o úhradu dluhu ve splátkách žalovaná běžně vyhovuje. Pokud tedy žalobce měl možnost uhradit svůj dluh ve splátkách, nelze takovou životní situaci označit podle městského soudu jako újmu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho tvrzení v řízení byla dostačující a že z nich nebezpečí újmy na jeho právech jasně vyplývá. Pokud se však Městský soud v Praze domníval, že měl stěžovatel blíže popsat svou situaci (zřejmě jaký dopad by nutnost splnění uložené povinnosti na stěžovatele měla), měl stěžovatele vyzvat k doplnění návrhu. Poukázal i na to, že Nejvyšší správní soud ctí poučovací povinnost ve věcech návrhů na přiznání odkladného účinku správních rozhodnutí. Městský soud v Praze tedy podle stěžovatele porušil jeho práva tím, že jej nevyzval k doplnění jeho tvrzení a tím porušil judikaturu Nejvyššího správního soudu a zachoval se překvapivě. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých práv v tom, že mu nebylo zasláno vyjádření žalované, čímž mělo být porušeno jeho právo na rovnost zbraní.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. Po přezkoumání napadeného usnesení městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí městského soudu má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud konstatuje, že městský soud své rozhodnutí odůvodnil takovým způsobem, že nelze shledat, že by postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Jeho argumentaci rozvedenou v napadeném rozhodnutí lze považovat za ústavně souladnou. Ani skutečnost, že se stěžovatel neseznámil s vyjádřením žalované či že nebyl vyzván k doplnění své argumentace, v této fázi řízení samo o sobě nemá způsobilost zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti, a není meritorním rozhodnutím ve věci samé, na něž je třeba klást vyšší nároky.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu