ECLI:CZ:US:2020:2.US.1979.20.1
sp. zn. II. ÚS 1979/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Ivanou Dvorskou, advokátkou se sídlem Žižkova 2040, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 11 To 190/2019-315, a proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 5. 2019, č. j. 2 T 42/2013-225, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.
2. Stěžovatel byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 3. 2013, č. j. 2 T 42/2013-42 k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou 5 let, přičemž mu byl stanoven dohled a dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 T 150/2014 byl stěžovatel odsouzen za to, že se 24. 8. 2014 dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Na toto odsouzení Okresní soud Praha-východ zareagoval usnesením ze dne 22. 6. 2015, č. j. 2 T 42/2013-88, kterým podle §86 odst. 1 trestního zákoníku ponechal podmíněný trest odnětí svobody v platnosti a odsouzenému stanovil povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Pětiletá zkušební doba podmíněně odloženého trestu odnětí svobody skončila 27. 3. 2018, přičemž při kontrole centrální evidence stíhaných osob okresní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán v další věci, která v té době nebyla ukončena. Jelikož bez pravomocného ukončení této věci nemohl posoudit, zda stěžovatel vedl v průběhu zkušební doby řádný život, vyčkal na pravomocné skončení této věci. Ihned po obdržení protokolu o veřejném zasedání Městského soudu v Praze, který pravomocně stěžovatele odsoudil v další věci spáchané v průběhu zkušební doby, okresní soud nařídil veřejné zasedání za účelem rozhodnutí o tom, zda se stěžovatel osvědčil. Toto veřejné zasedání však bylo k žádosti obhájce odsouzeného odročeno. Okresní soud napadeným usnesením 3. 5. 2019 rozhodl, že se stěžovatel neosvědčil, a proto nařídil výkon trestu odnětí svobody. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením 18. 6. 2020 zamítl. Proti těmto usnesením stěžovatel podal ústavní stížnost, se kterou spojil i žádost o odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud postupoval chybně, když nepřikročil k nařízení výkonu trestu odnětí svobody ihned po konci zkušební doby. Podle stěžovatele měl nařídit výkon trestu bez čekání na pravomocné rozhodnutí v další věci, jelikož v průběhu zkušební doby spáchal trestný čin. Ve své stížnosti stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu, dle které "zákonný požadavek vedení řádného života (srov. §86 odst. 1 trestního zákoníku) předpokládá, že se podmíněně odsouzený v průběhu zkušební doby vyvaruje jakékoli protiprávní činnosti, tím méně pak dalšího trestného činu" (usnesení sp. zn. I. ÚS 746/20 ze dne 28. 4. 2020). Jelikož ale okresní soud nerozhodl o osvědčení ve lhůtě jednoho roku od konce zkušební doby, dle stěžovatele nastala zákonná fikce, že se osvědčil. Dále se stěžovatel domnívá, že pokud by byl nařízen výkon trestu více než sedm let od jeho uložení, jednalo by se o nepřiměřený zásah do jeho osobní svobody.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Zákonodárce umožňuje, aby soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného mohl ponechat podmíněně odložený trest odnětí svobody s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a to za současného učinění dalších opatření vyjmenovaných v §86 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud tuto možnost zákonodárce nabízí, tak tím jasně dává najevo, že i pokud pachatel v průběhu zkušební doby spáchá trestný čin, tak soud nutně nemusí přistoupit k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Zákonodárce nepředpokládá zautomatizované jednání soudců, dopustil-li se pachatel ve zkušební době dalšího trestného činu, jak zákon interpretuje stěžovatel. Pokud by to tak bylo, tak by výjimečná možnost zakotvená zákonodárcem a aplikovaná na stěžovatele nedávala žádný smysl. K čemu by soud ponechával podmíněné odsouzení v platnosti, pokud by po uplynutí zkušební doby nařídil výkon trestu? Námitka stěžovatele, že okresní soud měl nařídit výkon trestu ihned po konci zkušební doby, je tedy bezpředmětná.
9. Judikaturou i teorií je obecně přijímáno, že soud rozhodující o osvědčení může vyčkat pravomocného rozhodnutí v probíhajícím trestním řízení. Stíhaného skutku se pachatel měl dopustit v průběhu zkušební doby, přičemž byly splněné další podmínky pro takové rozhodnutí (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3402/18 ze dne 27. 3. 2019, bod 15). Okresní soud v napadeném usnesení své rozhodnutí odůvodnil v souladu s požadavky judikatury a Ústavní soud tedy nemohl souhlasit s námitkou stěžovatele, že by došlo k osvědčení fikcí. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu stěžovatele, když došlo k nařízení výkonu trestu odnětí svobody sedm let od jeho uložení. Stěžovatel nijak blíže neodůvodňuje, jak by toto mělo představovat "nepřijatelný zásah" do jeho práva na osobní svobodu, přičemž tento výsledek je pouze důsledkem opakovaného páchání trestné činnosti stěžovatelem.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v několika dnech od doručení, přičemž neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových práv, nevyhověl ani stěžovatelově žádosti o odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu