ECLI:CZ:US:2020:2.US.198.20.1
sp. zn. II. ÚS 198/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida, o ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 6 As 192/2019-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2020, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podle čl. 4 Listiny a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Nejvyšší správní soud usnesením, napadeným ústavní stížností, v právní věci stěžovatele proti žalované Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2017 č. j. 12308/2016-EKO-33, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019 č. j. 9 A 115/2017-113, kasační stížnost stěžovatele odmítl (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ustanovenému zástupci stěžovatele nepřiznal (výrok III.). K odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přistoupil z důvodu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil vady kasační stížnosti a absence důvodů kasační stížnosti je nedostatkem, pro který nelze v řízení pokračovat.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle tvrzení stěžovatele Nejvyšší správní soud hodnotil věc v rozporu se zákonem, když vzhledem k tomu, že stěžovatel v projednávané věci neuvedl žádné skutečnosti, které mohly být předmětem projednání v řízení o kasační stížnosti, kasační stížnost zamítl.
5. Přestože v ústavní stížnosti bylo uvedeno, že byla sepsána advokátem na základě přiložené plné moci ze dne 13. 1. 2020, a advokátem byla i podepsána, jejím dalším obsahem byla tvrzení stěžovatele, která byla zcela zmatečná a snižující důstojnost a vážnost advokátního stavu. Již v úvodu ústavní stížnosti v části III. stěžovatel uvedl, že: "Městský soud v Praze v řízení sp. zn. 9 A 115/2017 jednal dle politické objednávky. Svým tendenčním postupem porušil stanovisko Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 3. 2000 č. 353736/97. S bolševickou arogancí jsou uváděny lživá tvrzení za účelem stěžovatele dehonestovat. Kdy pro uvedený postup nemohl stěžovatel tendenčnímu a předem připravenému postupu čelit. Odkazy Městského soudu v Praze na to či ono jsou zcela nesmysl. Musí se vycházet z toho, že jedné straně byla samozvaná elita Charty 77. Jež to, co činila, činila jen se souhlasem moci. Kdo dle daného scénáře nejednal, stalo se mu to co stěžovateli to, rozhodující, že nebyl již v roce 1982 dán do seznamu signatářů Charty 77. Kdy mu tak bylo upřeno právo na materiální podporu z prostředků Charty 77 a ochranu v rámci Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných". Obdobná tvrzení jsou pak obsahem celého třetího článku ústavní stížnosti v rozsahu 9 stran textu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu relevantní tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Obsahem předmětné ústavní stížnosti byl v článku III. převážně zmatený a nesouvislý text a argumentace stěžovatele zcela postrádala ústavněprávní rozměr.
10. Stěžovateli byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019 č. j. 9 A 115/2017-113 zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované etické komise o zamítnutí žádosti stěžovatele o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů. Proto napadl tento rozsudek kasační stížností.
11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a stěžovateli podrobně vysvětlil, z jakého důvodu byla jeho kasační stížnost odmítnuta. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
12. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v učiněných závěrech napadeného rozhodnutí neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné.
13. Ústavní soud se ztotožňuje s poznámkou Nejvyššího správního soudu, uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí, že předmětem řízení (a tedy daného usnesení) není otázka, zda právní zástupce formulacemi užitými v podání porušil své povinnosti podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a podle stavovských přepisů České advokátní komory. Současně Ústavní soud, stejně jako to učinil Nejvyšší správní soud, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, podá podnět České advokátní komoře, aby se touto otázkou ve své působnosti zabývala.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu