ECLI:CZ:US:2020:2.US.1993.19.1
sp. zn. II. ÚS 1993/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., právně zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Nad Sokolovnou 41/7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019 č. j. 11 Tdo 905/2019-322, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2019 č. j. 4 To 442/2018-292 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 10. 2018 č. j. 2 T 200/2016-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 6. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a dle §21 tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci. O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, který je podle §256 tr. řádu zamítl. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět tím, že v pronajatém domě a k němu přilehlých budovách (garáž a kůlna) a na zahradě náležející k domu, přesně nezjištěným sofistikovaným způsobem pěstoval, sklidil a následně usušil rostlinu konopí z rodu Cannabis, čímž tuto rostlinu neoprávněně zpracovával do konečného stavu způsobilého ke spotřebě ve formě marihuany a za účelem získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2019 dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v dosavadním trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo zasaženo i do dalších ústavním pořádkem garantovaných práv, když nalézací, odvolací ani dovolací soud nepřihlédly k pochybením vyšetřujících policejních orgánů, na která stěžovatel opakovaně upozorňoval a která celé řízení zatížila řadou vad, a oba tyto soudy postupovaly tak, že zásah do ústavních práv stěžovatele prohloubily. Jednalo se zejména o údajnou nezákonnost domovní prohlídky či zásah do práva na obhajobu stěžovatele
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Stěžovatel však ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily. Nalézací a odvolací soud se zabývaly stěžovatelovou argumentací, jež v sobě zahrnovala námitky týkající se neoprávněnosti vniknutí svědkyně - majitelky nemovitosti do domu, nezákonnosti domovní prohlídky, provedení výslechu stěžovatele bez přítomnosti obhájce apod. I Nejvyšší soud, přestože odmítal dovolání pro důvod dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, v napadeném usnesení vysvětlil, z jakých důvodů nelze považovat tyto opakované námitky za důvodné. Ústavní soud pak neshledal, že by mezi provedeným hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry byl jakýkoli rozpor.
8. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina a judikatura Ústavního soudu.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu