ECLI:CZ:US:2020:2.US.2.20.1
sp. zn. II. ÚS 2/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, P.O.BOX 5, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019 č. j. 6 Tdo 1275/2019-292, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. 8 To 252/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2019 sp. zn. 6 T 13/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a č. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v minulosti již mnohokrát (20 krát) soudně trestán za mj. majetkovou trestnou činnost. Ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí se rovněž týkají majetkové trestné činnosti stěžovatele, konkrétně přečinu krádeže. Obvodní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustil - stručně řečeno - tím, že I.) dne 1. 10. 2018 v P. odcizil ze společných prostor bytového domu dětskou helmu v hodnotě 1000 Kč, čímž způsobil poškozené škodu v odpovídající výši, byť byl v posledních třech letech za obdobnou trestnou činnost odsouzen a potrestán, a II.) dne 17. 1. 2019 opět v Praze 4 vnikl do nezamčeného zaparkovaného auta, z něhož demontoval černý kožený podsedák sedadla, jenž chtěl prodat L. B., čímž druhé poškozené způsobil škodu ve výši 500 Kč, byť byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 5. 2018 sp. zn. 46 T 43/2018 (rozsudek nabyl právní moci v den, kdy došlo k posuzovanému skutku) odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin. Za jednání ad I. byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců. Za jednání ad II. byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců a byla mu uložena povinnost nahradit způsobenou škodu; ve zbytku svých nároků byly poškozené odkázány do občanskoprávního řízení.
3. K jednání ad I. obvodní soud uvedl, že stěžovatel se doznal a vyslovil lítost. Doznání stěžovatele bylo verifikováno a podpořeno prostřednictvím dalších důkazů (např. svědecká výpověď, listinné důkazy - fotodokumentace zachycující stěžovatele při krádeži). K jednání ad II. se stěžovatel nedoznal a svou vinu od počátku popíral. Tvrdil, že jednal ve skutkovém omylu. Konkrétně měla osoba s přezdívkou "M." stěžovateli říct, že předmětné auto, resp. spíše vrak auta, jí patří a stěžovatel si z něj může cokoliv vzít. Obvodní soud nicméně po provedení dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelem předestřena verze skutkového děje není věrohodná a je vyvrácena řadou dalších důkazů, mj. svědeckou výpovědí L. B., svědeckou výpovědi svědkyně K., která projížděla kolem a přivolala policii, a listinnými důkazy.
4. Stran uložených trestů obvodní soud konstatoval, že stěžovateli byly ukládány dvě skupiny trestů - za jednání ad I. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody k rozsudku obvodního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 6 T 122/2018 a trest zákazu činnosti, za jednání ad II. mu pak byl uložen samostatný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Oba tresty odnětí svobody se nacházely na, resp. při spodní hranici trestní sazby, přičemž obvodní soud při jejich ukládání na jedné straně zohlednil relativně nízkou závažnost, stěžovatelovo doznání a lítost a na druhé straně vzal do úvahy stěžovatelovu recidivu a nedostatečné výchovné působení předchozích trestů.
5. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků o vině a trestu, jakož i správnost procesního postupu prvostupňového soudu. Stěžovatelovo odvolání však shledal ve všech bodech nedůvodným. Uzavřel, že prvostupňový soud se nedopustil žádných relevantních procesních pochybení, provedl dostatečně obsáhlé dokazování, náležitě objasnil skutkový stav věci a správně ji posoudil i z hmotněprávního hlediska. Vzhledem k souběhu trestné činnosti stěžovatele a jeho recidivě lze dle odvolacího soudu rovněž konstatovat, že stěžovateli byl uložen poměrně mírný trest. Důvody pro zrušení nebo změnu prvostupňového rozhodnutí tudíž nejsou dány.
6. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením. Po relativně podrobném zhodnocení stěžovatelových námitek dospěl k závěru, že jeho argumentace se rozchází s deklarovanými dovolacími důvody [§265b odst. 1 písm. g) a písm. l) trestního řádu]. Stěžovatelovo dovolání proto odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
7. Stěžovatel ve své (doplněné) ústavní stížnosti namítá, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy. Má za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní nesoulad, pročež měl být stěžovatel v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn viny. Místo toho obecné soudy založily své rozhodnutí na ničím nepodložených závěrech a provedené důkazy interpretovaly zásadně v neprospěch stěžovatele. Dále má za to, že v trestním řízení mu nebyla řádně prokázána subjektivní stránka trestného činu krádeže (alespoň ve formě nepřímého úmyslu). V této souvislosti poukazuje na to, že údajně jednal v skutkovém omylu, tj. byl přesvědčen, že vykradené auto patří jeho kamarádovi "M." a na základě jeho svolení si z něj může odnést, co chce. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1633/18 ze dne 18. 9. 2018; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Úvodem Ústavní soud předesílá, že stížnostní námitky stěžovatele jsou obsahově zcela shodné s námitkami uplatněnými již v řízení před krajským a Nejvyšším soudem. Není tudíž nutné ani účelné, aby se k nim Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co již bylo několikrát řečeno. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. K námitkám stěžovatele, které směrují do skutkové roviny věci, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a §125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení přehodnocovat.
13. Ústavní soud konstatuje, že po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušné soudy se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč některé z nich považovaly za nevěrohodné nebo rozporuplné (např. výpověď stěžovatele a zejména jeho tvrzení, že jednal ve skutkovém omylu, do nějž jej přivedl jeho kamarád "M.") a které skutečnosti měly naopak za prokázané. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily v jejich vzájemné souvislosti a své úvahy vyložily řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a vnitřně konzistentním způsobem. Relevantní pochybnosti nevznikly ani stran zákonnosti provedených důkazů nebo dodržení procesních práv stěžovatele v průběhu procesu dokazování. Ústavní soud se ztotožňuje také se závěrem obecných soudů, že důvod ke kasaci napadených rozhodnutí nelze shledat ani ve stěžovatelově námitce stran opomenutých důkazů, konkrétně v neprovedení důkazu výslechem A. M. (přítelkyně stěžovatele). Jak objasnil mimo jiné Nejvyšší soud, jmenovaná svědkyně se na místě činu nepohybovala, pročež by její svědecká výpověď nemohla přispět k objasnění věci nebo jakkoliv ovlivnit rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy neporušily principy spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Stěžovatel dále namítá, že v řízení byl porušen princip in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obsahem uvedeného principu je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Stěžovatel se nicméně mýlí, předpokládá-li, že účelem tohoto principu je zabezpečit mu výsledek řízení dle jeho přání. Naopak jeho uplatnění je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného," neboť soud tyto pochybnosti nemá. K této situaci došlo i v nyní posuzované věci. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, a své úvahy náležitě odůvodnily. Jelikož nebyly splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, Ústavní soud musí v i tomto případě konstatovat, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
15. Nakonec Ústavní soud posoudil také soulad uloženého trestu s čl. 39 Listiny. Dospěl k závěru, že stěžovateli byl za spáchaný trestný čin krádeže uložen zákonem předpokládaný druh trestu v zákonem stanovené výměře. Oba uložené tresty odnětí svobody lze vzhledem ke skutkovým okolnostem případu hodnotit jako relativně mírné. Závěrem lze stručně poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatil žádné námitky stran protiústavnosti uložených trestů.
1. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu