ECLI:CZ:US:2020:2.US.2004.20.1
sp. zn. II. ÚS 2004/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Zámečnická 3a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 7 Tdo 287/2020-358, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2019 č. j. 55 To 147/2019-281 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2019 č. j. 7 T 44/2018-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2019 č. j. 7 T 44/2018-232 byl stěžovatel shledán vinným pokusem přečinu podvodu a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovateli současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 3 let. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že v úmyslu získat pro sebe nebo jiného neoprávněný majetkový prospěch, při osobním setkání se svojí klientkou, které sám inicioval a které se uskutečnilo v jeho advokátní kanceláři, předstíral, že na Policii ČR je na klientku veden trestní spis, a nabídl jí, že má možnost přes svého známého policistu spis tzv. "smést ze stolu", tedy zajistit, aby věc nebyla dále prošetřována s tvrzením, že policista za tuto službu žádá částku 100 000 Kč, uvedl, že je ochoten tuto službu pro ni ze známosti učinit s tím, že chtěl, aby mu peníze předala. Posléze požadoval ještě odměnu za vyřízení této záležitosti.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 30. 9. 2019 č. j. 55 To 147/2019-281 v bodu I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému současně stanoven, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Opět mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 3 let. Odvolání stěžovatele pak bylo v bodu II. výroku napadeného rozsudku krajského soudu zamítnuto. Obecné soudy své skutkové závěry opřely především o výpověď poškozené, která byla shledána věrohodnou, jí předložený popis celé události byl konzistentní a shodoval se s dalšími provedenými důkazy, tedy její výpověď rozhodně nestojí osamoceně. Naopak obhajobu stěžovatele soudy důvodně považovaly za zcela účelovou a výrazně modifikující reálný průběh děje.
4. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením ze dne 15. 4. 2020 č. j. 7 Tdo 287/2020-358 odmítl dovolání stěžovatele s tím, že konstantní výpovědi poškozené, korespondující s provedenými důkazy, zejména s údaji o telekomunikačním provozu, v němž stěžovatel poškozenou kontaktoval jako první, a rovněž tak se záznamem ze dne 1. 2. 2018 z kosmetického salonu poškozené, kde se stěžovatel setkal s poškozenou, přičemž zde odsouhlasil tvrzení, že se jedná o stejnou záležitost, tedy jeho původní nabídku likvidace spisu, tentokráte již za úplatu, a doplnil, že pokud poškozená využije jeho nabídky, bude po ní požadovat kromě již stanovené částky navíc částku 20 000 Kč pro sebe za svoji práci. Podle dovozených skutkových zjištění byla majetková motivace obviněného zcela zřejmá, neboť obohacení bylo zjevně cílem celého útoku. Nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení začaly poškozenou prověřovat již v září 2017, tedy v době jejich kontaktu již existoval spis, s nímž mohlo být nějakým způsobem nakládáno. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že se v danou dobu jednalo pouze o prvotní šetření policisty, nikoliv prověřování. Zmíněný policista ostatně výslovně vypověděl, že si v danou dobu činil jen pro sebe poznámky, které nikam formálně nezapisoval a věc se souhlasem nadřízeného zavedl do elektronického trestního řízení s přiděleným číslem jednacím až dne 19. 1. 2017 (přičemž správnost tohoto postupu nemá pro posouzení věci stěžovatele zásadnější význam). K poznámkám předmětného policisty přitom neměl stěžovatel přístup, stejně jako kterýkoli jiný policista, jehož existenci stěžovatel tvrdil. S ohledem na učiněná skutková zjištění byl znak trestného činu podvodu v podobě uvedení jiného v omyl, spočívající v tvrzení vedení řízení (a spisu) ve vztahu k poškozené a v možnosti zajištění jeho ukončení, podle Nejvyššího soudu nepochybně naplněn, protože formální řízení ani spis v době první části kontaktů mezi stěžovatelem a poškozenou neexistovaly. Navíc stěžovatel sám v závěru dovolání sdělil, že o krocích (poznámkách) zmíněného policisty ani nevěděl, a tedy nemohl poškozené nabízet jejich relevantní ukončení. K námitce stěžovatele, podle níž trestní řízení vedené proti němu bylo komplotem, vycházejícím z části od poškozené, která se dopustila protiprávního jednání při nakládání s dotacemi a hodlala takto odvrátit od sebe pozornost, resp. dokonce se očistit, a z části vycházejícím od ve věci činných orgánů, které pouze zarputile hledaly vhodnou verzi tak, aby mohly obviněného shledat vinným a odsoudit, Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že se určitá osoba stala obětí trestného činu, tedy je poškozenou, nijak nevylučuje, že by sama nemohla spáchat jiný trestný čin, resp. že by pro její protiprávní jednání nemohlo být vedeno řízení. Zjištění pachatelství obviněného s hrozícím následkem v podobě poškození poškozené tudíž nemá žádný dopad na případné posouzení jejího nakládání s dotacemi, správnosti jejích kroků v daňovém řízení apod. Zároveň pak z ničeho nevyplývá, že by snad stěžovatel měl být cílem řady orgánů, činných v předmětném trestním řízení (policistů, státních zástupců a soudů více stupňů), které by měly koncentrovat své úsilí na protiprávní shledání jeho viny, tedy zejména z ničeho nevyplývá, z jakého důvodu by takový, samozřejmě zcela vadný, postup měly zvolit (proč by snad mělo být pro ně řízení vedené proti obviněnému a jeho odsouzení významné).
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy uvedly dvě výslovné nepravdy. Podle stěžovatele údajně soud prvního stupně při vyhlašování rozsudku uvedl, že "policista P. porušil zákon, zejména trestní řád a zákon o Policii České republiky, pokud získaný poznatek o trestné činnosti poškozené nezanesl ihned do ETŘ" a pak že "záznam z jednání ze dne 14. 12. 2017 je falzem, neboť vyhovuje obhajobě". Stěžovatel navrhuje potvrdit tato svá tvrzení přehráním audiozáznamu z hlavního líčení ze dne 28. 1. 2019. S těmito tvrzeními, která však nejsou součástí písemného vyhotovení rozhodnutí, pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje. Stěžovatel se dále domnívá, že došlo k nesprávnému hodnocení výpovědi policisty. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle poškozené byl stěžovatel milencem dcery poškozené a že tato dcera se stěžovatelem "kula pikle" proti poškozené a že stěžovatelův telefonát souvisí se stěhováním její dcery a ukončením obchodní spolupráce mezi poškozenou a její dcerou. Z prokázaného psychického stavu poškozené a jejích vlastních svědeckých slov podle stěžovatele vyplývá takovýto skutkový stav: poškozená je svojí povahou mstivá a myslí si, že její dcera se poškozenou snaží zničit společně se stěžovatelem, je zde tak motiv poškozené se v tomto směru pomstít. Podle stěžovatele obecné soudy velmi vážným způsobem pochybily při aplikaci zásady volného hodnocení důkazů, dopustily se libovůle, neboť některé důkazy nesprávně vyhodnotily nebo se pustily do domněnek, o něž nezákonně opřely své rozhodnutí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc
posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a zákaz libovůle, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.
10. Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud pak neshledal jako nezbytné, aby provedl důkaz přehráním audiozáznamu z hlavního líčení ze dne 28. 1. 2019. Nejvyšší i odvolací soud se podrobně zabýval výhradami stěžovatele a případné nevhodné vyjádření soudce při ústním vyhlašování rozsudku nalézacího soudu by nemohlo nic změnit na závěru o ústavní konformitě napadených rozhodnutí.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu