ECLI:CZ:US:2020:2.US.2054.20.1
sp. zn. II. ÚS 2054/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 6 Tdo 359/2020-245, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019 č. j. 8 To 412/2019-191 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019 č. j. 4 T 82/2019-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se k prováděným důkazům, které podle stěžovatelky zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, které podle stěžovatelky zaručuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelce bylo v řízení před obecnými soudy kladeno za vinu, že svým jednáním měla jakožto majitelka bytového domu úmyslně ztížit řádné a obvyklé užívání bytu v předmětném domě nájemnici tohoto bytu (dále jen jako "poškozená"). Ztížení řádného a obvyklého užívání bytu spočívalo ve vědomém opakovaném vypínání jističe přívodu elektrické energie do předmětného bytu a v neoprávněném umístění visacího zámku na rozvodovou kabelovou skříň, v níž se nacházely jističe k jednotlivým bytům předmětného bytového domu. V důsledku tohoto jednání pak měla poškozená v bytě zimu, nemohla prát, vařit umývat se v teplé vodě a používat ostatní elektrospotřebiče.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019 č. j. 8 To 412/2019-191 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a jejího spoluobviněného proti napadenému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2019 č. j. 4 T 82/2019-169, kterým byli uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a odsouzeni k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 25 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z obviněných stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců; týmž rozsudkem byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené způsobenou škodu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. 6 Tdo 359/2020-245 pak bylo reagováno mimo jiné na výtku obviněných, že došlo jen ke čtení výpovědi poškozené, a ta nebyla konfrontována obviněnými. Nejvyšší soud ve svém usnesení odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299) s tím, že je podle judikatury Ústavního soudu třeba zjistit "zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod a poté je třeba hodnotit, jakou váhu tento důkaz měl, zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou". Nejvyšší soud poukázal na to, že soud druhého stupně vycházel z toho, že rodinní příslušníci poškozené popsali psychické potíže poškozené, celkový její zdravotní stav (v době konání veřejného zasedání bylo obviněné téměř 90 let), tudíž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pro nepřítomnost svědkyně existoval dostatečný důvod. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že nešlo o jediný důkaz, který by obviněné usvědčoval. Navíc Nejvyšší soud upozornil, že obvinění zásadně popírají trestnou činnost, a tudíž i v případě výslechu poškozené by jejich výpovědi musely být v rozporu, a soudy by musely na základě dalších důkazů hodnotit hodnověrnost výpovědí obviněných a hodnověrnost poškozené (kterou i tak obvinění zpochybňují). Stěžovatelka a její spoluobviněný byli z jednání usvědčováni mimo jiné také výpověďmi rodinných příslušníků. Nejvyšší soud se ve svém napadeném rozhodnutí podrobně zabýval situací v domě, která se vyhrotila poté, co poškozená odmítla akceptovat zvýšení nájemného. Podle svědeckých výpovědí bylo prokázáno, že obvinění osadili skříň s jističi visacím zámkem a odmítali poškozené (ale i elektrikáři a reviznímu technikovi) vydat od této skříně klíč. Svědkyně jako přímý svědek uvedla, že poškozenou vodila k lékaři, a když odcházely, proud šel. Po jejich návratu proud nešel, přestože nikdo v té době žádný elektrický přístroj nemohl pouštět a lednička byla podle svědka - elektrikáře bez závad. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují podle Nejvyššího soudu znaky libovůle při hodnocení důkazů, naopak jde o logické hodnocení na sebe navzájem navazujících důkazů, oproti mnohdy nelogickému počínání obviněných, kteří zpochybňují závěry nižších soudů o jejich nevěrohodnosti. Jejich tvrzení o strachu o majetek a zdraví ostatních nájemníků neobstojí, neboť nebyli schopni se s poškozenou domluvit na termínu kontroly s obstaráním vlastního elektrikáře, což v souvislosti s tím, že odmítli nechat zkontrolovat elektroinstalaci elektrikářem a revizním technikem, který přišel na požádání poškozené, vedlo soudy nižších stupňů k závěru o účelovém jednání obviněných a nevěrohodnosti jejich obhajoby.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti hledává v postupu obecných soudů zásah do svého práva na spravedlivý proces a do svého práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a tento zásah spatřuje v tom, že její odsouzení bylo podle ní téměř výlučně založeno na výpovědi poškozené, které však stěžovatelka ani její obhájce neměli možnost v rámci žádného stádia trestního řízení klást otázky či se jejího výslechu vůbec účastnit. Stěžovatelka má tedy za to, že v situaci, kdy obecné soudy založily svůj závěr o vině stěžovatelky převážně na výslechu nepřítomné osoby, tedy na výslechu osoby, jíž stěžovatelka ani její obhájce neměli v žádném stádiu trestního řízení možnost klást otázky, bylo povinností obecných soudů vypořádat se ve svém odůvodnění dostatečným a přesvědčivým způsobem s otázkou, zda bylo přípustné výpověď nepřítomné osoby číst jakožto důkaz v hlavním líčení.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již z argumentace Nejvyššího soudu, jak je rekapitulována výše v bodě 4 tohoto rozhodnutí, plyne, že se obecné soudy pečlivě případem zabývaly a rovněž reagovaly na námitku stěžovatelky, že nemohla ani ona, ani její obhájce vyslechnout v hlavním líčení poškozenou. Obecné soudy v prvé řadě vysvětlily, že se jedná o zranitelnou osobu velmi vysokého věku, a též že obvinění stěžovatelů nebylo postaveno jen na svědecké výpovědi poškozené, ale též členů její rodiny a dalších osob, které byly o situaci informovány. Nad to je též z provedené rekapitulace zřejmé, že se obecné soudy seznámily s judikaturou Ústavního soudu k právu na výslech svědka, která vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména pak rozsudku velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10, a řádně ji stěžovatelce vysvětlily.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jí odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu