ECLI:CZ:US:2020:2.US.210.20.1
sp. zn. II. ÚS 210/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek L. S. K., zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 4, a E. A. S., proti usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 293/2019 ze dne 1. listopadu 2019, a Městského soudu v Brně sp. zn. 82 Nc 2503/2017 ze 3. července 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na odklad výkonu návratového rozhodnutí (exekučního titulu) o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů, vedeném smyslu §478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a návrhu na zastavení vykonávacího řízení. Ústavní stížnost stěžovatelka podala rovněž jménem své nezletilé dcery. Namítá, že jsou rozhodnutí v rozporu s jejími ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 a 6 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií. Ze spisového materiálu, s nímž se tento soud seznámil, vyplývá, že výkon rozhodnutí odejmutím nezletilé a předáním do místa jejího obvyklého bydliště (Spojených států) již byl proveden (viz strana 2, odstavec 3 v záhlaví napadeného usnesení krajského soudu ze dne 1. 11. 2019).
3. V procesním stádiu, jež je nyní předmětem přezkumu Ústavním soudem, nejprve městský soud napadeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na odklad výkonu návratového rozhodnutí (exekučního titulu) podle §266 odst. 1 o. s. ř. a na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 o. s. ř. Správností jeho závěrů se posléze zabýval soud odvolací, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Doplnil, že návrhy stěžovatelky na odložení a zastavení výkonu rozhodnutí jsou sice formálně přípustné, nemohou však docílit vydání rozhodnutí, jež by zvrátilo důsledky exekučního titulu. Argumenty stěžovatelky se týkají věci samé, jako takové bylo na místě je uplatnit v řízení nalézacím. Nyní v rámci řízení vykonávacího, již nemohou účinky exekučního titulu zvrátit. Závěrem odvolací soud stěžovatelku odkázal na možnost úpravy styku s nezletilou před soudy domovského státu.
4. Návratové rozhodnutí bylo v minulosti přezkoumáno optikou Ústavního soudu. Tehdejší ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 735/18, přičemž soud shledal, že rozsudkem krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva") do místa jejího obvyklého bydliště, nebylo porušeno základní právo stěžovatelky a nezletilé na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jejich základní právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Rovněž nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na péči o děti podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, či stejnými ustanoveními Listiny zaručeného základního práva nezletilé na rodičovskou výchovu, ani k porušení jakéhokoli jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
5. Z úřední činnosti tohoto soudu je známo, že se stěžovatelka rovněž v minulosti bránila proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (usnesení sp. zn. I. ÚS 2160/19 ze dne 16. 7. 2019). Vzhledem k tomu, že ke smírnému řešení věci nedošlo a doplňujícím dokazováním bylo v odvolacím řízení náležitě prokázáno, že vedlejší účastník splnil záruky, které mu byly uloženy exekučním titulem, rozhodl odvolací soud o nařízení výkonu rozhodnutí. V tehdy projednávané věci Ústavní soud porušení práv stěžovatelky rovněž neshledal.
6. Stěžovatelka ve své nynější ústavní stížnosti namítá, že jejím návrhům na odklad výkonu rozhodnutí a zastavení vykonávacího řízení mělo být vyhověno a měly být řádě projednány, včetně provedeného dokazování. Odůvodnění obecných soudů je věcně nesprávné. Otec nezletilé není schopen zajistit pro dceru odpovídající podmínky pro její psychosociální vývoj. Odklad výkonu rozhodnutí by byl v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž soudy se byly povinny tímto nejlepším zájmem zabývat. Nedostatky zázemí u otce trvají, je proto podle stěžovatelky nepřípustné, že obecné soudy odmítly v napadené linii řízení provést dokazování stran těchto argumentů a návrhy fakticky neprojednaly.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na podanou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva stran (ne)naplnění důvodů zamítnutí návrhu na navrácení dítěte ve smyslu čl. 13 Haagské úmluvy. Předmětem řízení bude i otázka, zda soudy dostatečně zkoumaly splnění procesních záruk stanovených v exekučním titulu ze strany otce nezletilé. Stěžovatelka rovněž poukázala na současný negativní zdravotní stav nezletilé (anemie), chybějící zdravotní pojištění nezletilé v zahraničí, její nízký percentil v novém režimu vzdělávání a zcela nedostatečné sociální zázemí nezletilé u jejího otce.
II. Posouzení Ústavním soudem
8. Návrh na zahájení řízení stěžovatelky - matky nezletilé byl podán včas, stěžovatelka byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Vyčerpala všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátkou. V případě stěžovatelky je tak ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelka (matka nezletilé) však podala návrh i za svou nezletilou dceru, kterou Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení ani dále za stěžovatelku neoznačuje.
10. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilé byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi ní a rodiči ustanoven kolizní opatrovník, orgán sociálně právní ochrany dětí. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008], neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta - pozn.) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" [viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987].
11. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítě není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
12. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy] se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - tehdy Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35]. Mimoto v obecné rovině není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5].
13. Ústavní soud tedy ve vztahu ke stěžovatelčině návrhu "jménem nezletilé" uzavírá, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilého dítěte - ostatně proto byla nezletilá dcera v řízení před obecnými soudy zastoupena kolizním opatrovníkem, přičemž ani v řízení před Ústavním soudem ji obecně nebyla oprávněna zastupovat stěžovatelka (matka), resp. k tomu zmocnit advokátku. Navíc obsah podání, vývoj řízení před Ústavním soudem i obecnými soudy a velmi nízký věk nezletilé, jenž jí zatím neumožňuje pochopit účel a smysl soudního řízení a vyjádřit svůj postoj k věci, nasvědčují tomu, že stěžovatelčino podávání ústavní stížnosti jménem svým i jménem své nezletilé dcery mnohem spíše svědčí o procesní taktice stěžovatelky, která tímto způsobem fakticky stále brojí proti exekučnímu titulu, konkrétně rozhodnutím týkajícím se úpravy výchovných poměrů nezletilé [přiměřeně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 6].
14. Jinými slovy, Ústavní soud má za to, že stěžovatelka (matka dítěte) v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilé k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat jménem nezletilé ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Vzhledem k velmi nízkému věku nezletilé Ústavní soud nepřistoupil ani k přímému zjišťování jejího názoru na podanou ústavní stížnost. Rovněž Ústavní soud neshledal žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu v otázce podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho rodičem, resp. zákonným zástupcem.
15. Dále se tedy ústavní soud zabýval toliko návrhem stěžovatelky (matky nezletilé) směřujícím proti napadeným soudním rozhodnutím. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
16. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
17. Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
18. Obzvláště zdrženlivě pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, neboť rozhodování v těchto právních věcech se odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek před obecnými soudy, které v této roli nemůže Ústavní soud nahrazovat. Úkol Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli.
19. Pokud tedy jde o námitky stěžovatelky fakticky uplatněné ve vztahu k návratovému rozhodnutí (tedy vykonávacímu titulu, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, jímž bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště), Ústavní soud se s nimi vypořádal již v odůvodnění výše uvedeného usnesení sp. zn. I. ÚS 735/2018, které je stěžovatelce známo. Od jeho závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, a proto na něj v zájmu stručnosti odkazuje. Přezkum důvodů pro vydání rozhodnutí v řízení vykonávacím (tj. rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 130/2019-789), byl předmětem řízení před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 2160/19, od něhož se nyní rozhodující senát tohoto soudu rovněž nemá důvod odchylovat.
20. V obecné rovině lze připomenout, že základní pravidla pro neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě, která je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy. Cílem Haagské úmluvy je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen "ESLP") ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, §69, a ve věci Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010, §62]. Haagská úmluva jako celek spočívá na jednoznačném odsouzení jevu neoprávněných přemístění a zadržování dětí. Skutečnou obětí únosů je totiž dítě samotné, které trpí náhlým narušením své stability, traumatickou ztrátou rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistotou a rovněž následnou frustrací spojenou s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům, příbuzným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5473/2007).
21. V kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je tedy prvořadým hlediskem zájem dítěte, s kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí k nim být přistupováno jako k individuím s vlastními právy a potřebami (srov. rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, §68). Zájem dítěte je utvářen dvěma aspekty. Jednak si udržet rodinné vazby, tedy vše musí směřovat k zachování osobních vazeb, není-li rodinné prostředí zvláště nevhodné, jednak moci se vyvíjet ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07 ze dne 6. 7. 2010, §136, a ve věci Sneersome a Kampanella proti Itálii č. 14737/09 ze dne 12. 7. 2011, §85). Zájem dítěte má podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07 ze dne 6. 7. 2010, §134).
22. Jak již bylo výše uvedeno, v projednávané věci se před Ústavní soud dostává kauza s bohatou procesní historií. Stěžovatelka se nyní v rámci vykonávacího rozhodnutí de facto domáhá opětovného posouzení důvodů vydání exekučního titulu (který již byl nadto vykonán). Pakliže chce být stěžovatelka úspěšná stran nynější úpravy poměrů nezletilé k oběma z rodičů, je aktuálně zapotřebí se obrátit na místní orgány v místě bydliště nezletilé, resp. na tamní soudy. Z hlediska úspěšného uplatnění namítaných práv stěžovatelky je podstatné, že stěžovatelka již vyčerpala všechny možnosti obrany před soudy České republiky.
23. Ústavní soud tedy shrnuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a rozhodnutích jim předcházejících. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodly na základě příslušných ustanovení a odůvodnily svá rozhodnutí plně přezkoumatelným způsobem. Přijatým závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Oba soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Za uvedené procesní situace nepochybily, když nenařídily ve věci jednání a neprovedly stěžovatelkou požadované dokazování.
24. Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
25. Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s ústavními principy, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu