ECLI:CZ:US:2020:2.US.2257.19.1
sp. zn. II. ÚS 2257/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., t. č. ve Věznici Kuřim, P.O.BOX 21, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 6 Tdo 25/2019-32, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018 č. j. 4 To 230/2018-148, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. 88 T 50/2018-127 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. 88 T 137/2017-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za shora uvedené přečiny a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. 88 T 137/2017, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku ve výši 5 000 Kč, prvnímu poškozenému částku ve výši 1 000 Kč a druhému poškozenému částku ve výši 93 132 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu pak byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Brně rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. 88 T 137/2017. Stěžovatel byl nově uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně [skutku pod bodem 1) odpovídá skutek z výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. 88 T 137/2017, a skutku pod bodem 2) odpovídá shora popsaný skutek z výroku odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu].
4. Za dané přečiny byl stěžovatel odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku ve výši 5 000 Kč, prvnímu poškozenému částku ve výši 1 000 Kč, druhému poškozenému částku ve výši 93 132 Kč a poškozené společnosti Financial Consortium, s. r. o., částku ve výši 7 426 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli první a druhý poškozený odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel soud odvolací, s důkazy provedenými v soudním řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění tak, jak jsou odvolacím soudem popsána v jeho rozsudku, se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jelikož důkazy nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Stěžovatel dále namítá, že pachová zkouška provedená způsobem, jaký vyplývá z odborného vyjádření, je dle ustálené judikatury Ústavního soudu věcně nepoužitelným důkazem. Pokud soud I. stupně a i soud odvolací opírají své závěry o výsledky pachové zkoušky, pak takový postup je nepřípustný. Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětná pachová konzerva byla kontaminována tím, že byla již předtím jednou otevřena pro úkony v jiné trestní věci. Pachová zkouška je nepřezkoumatelný experiment Policie ČR, která se snaží zajistit pomocí tkaniny údajnou pachovou stopu z místa činu, event. věci, a srovnává s pomocí psa pachovou stopu získanou od konkrétní osoby.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Stěžovatel však ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily.
9. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo a Ústavní soud proto předmětnou stížnost vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Námitky stěžovatele však výlučně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu zajišťování a hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě a důkladně reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
11. K námitce stěžovatele, týkající se pachové stopy a využitelnosti tohoto důkazu pro účely trestního řízení, Ústavní soud uvádí, že závěry obecných soudů z pohledu ústavního práva a ustálené nálezové judikatury Ústavního soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 či nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)] obstojí. Navíc, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, o tom, že se stěžovatel v době spáchání daného skutku nacházel v blízkosti místa činu (vykradeného zlatnictví), což tento ostatně ani sám nepopírá, jakož i to, že si sundával rukavice, přikrývku hlavy atd., svědčí kamerové záznamy. Předmětné kamerové záznamy jsou po časové stránce podporovány výpovědí poškozeného. Pachové stopy rovněž svědčí o přítomnosti stěžovatele na místě činu, přičemž skutečnost, že srovnávací pachový vzorek stěžovatele byl získán (potažmo otevřen) v jiné trestní věci, je nerozhodná, když důležitý je postup při zajišťování pachových stop v nyní projednávané věci, jenž byl soudem prvního stupně posouzen jako řádný. V posuzované věci tedy není pachová stopa stěžovatele nalezená na místě činu jediným usvědčujícím důkazem. Obecné soudy ji naopak zasadily do kontextu dalších důkazů utvářejících ucelený řetězec podporující závěr o vině stěžovatele.
12. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky výlučně opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud však jde o samostatně napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. 137/2017-89, v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť uvedený rozsudek byl zrušen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně a skutek, za nějž byl stěžovatel tímto rozsudkem uznán vinným, byl zahrnut do výroku pod bodem 1) citovaného rozsudku odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu