ECLI:CZ:US:2020:2.US.23.20.1
sp. zn. II. ÚS 23/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti výroku I. písm. b) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2019 č. j. 12 Co 183/2019-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2018 č. j. 22 C 77/2016-327 byla zamítnuta žaloba společnosti Tisk Horák a.s. (dále jen "žalobkyně") na náhradu škody vůči stěžovateli (výrok I.), okresní soud dále uložil žalobkyni uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 190 278,94 Kč (výrok II). Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2019 č. j. 12 Co 183/2019-413 bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzuje (výrok I. písm. a) a ve výroku II. se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I písm. b).
3. Odvolací soud odůvodnil své stěžovatelem napadené rozhodnutí (výrok I. písm. b) tím, že se stěžovatel obohatil na úkor právního předchůdce žalobkyně úmyslnou trestnou činností, za kterou byl pravomocně odsouzen, způsobenou škodu nenahradil a je zřejmé, že již ani nenahradí. Jediným důvodem procesního neúspěchu žalobkyně je promlčení nároku, a proto s přihlédnutím k morálnímu hledisku i obecnému vnímání spravedlnosti odvolací soud uplatnil §150 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatel má za to, že odvolací soud nedal stěžovateli dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřil k aplikaci §150 občanského soudního řádu a nedal předem vědět, že jeho aplikaci zvažuje. Stěžovatel se k možné aplikaci §150 občanského soudního řádu vyjádřil pouze ve vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně. Nepřiznání náhrady nákladů řízení pak pro stěžovatele bylo překvapující. Není možné, aby soud dospěl vnitřně k přesvědčení, že je třeba aplikovat §150 občanského soudního řádu, a straně, která by jinak náklady získala, to nedal vědět, a ta se to dozvěděla až z rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že ve věci je naopak dána celá řada důvodů, proč §150 občanského soudního řádu neaplikovat, svědčících v neprospěch žalobkyně. Nesouhlasí s tím, že by jediným důvodem neúspěchu žaloby bylo promlčení nároku - toto není dokázané tvrzení, neboť s ohledem na promlčení se obecné soudy dalšími podmínkami nezabývaly. Odkazuje i na to, že byl poškozený v trestním řízení s údajnými nároky odkázán do civilního řízení, a tedy trestní soud uplatněnou škodu neshledal jako tak jistou, aby sám náhradu škody přiznal. Nad to stěžovatel se se svým odsouzením za trestný čin do dnešního dne nesmířil a vinu odmítá a navíc se trestného činu měl dopustit a údajnou škodu způsobit panu M. H., nikoliv žalobkyni.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
8. V posuzovaném případě nedošlo ani ke stěžovatelem tvrzené ústavně relevantní překvapivosti. Sám stěžovatel připouští, že na argumenty žalobkyně, že má být ve věci uplatněna moderace náhrady nákladů řízení ve smyslu §150 občanského soudního řádu, reagoval ve svém vyjádření k jejímu odvolání. Možnost rozhodnutí v tomto smyslu tedy pro něj vůbec nebyla překvapivá a stala se předmětem argumentace obou stran sporu. Ani tato námitka stěžovatele tedy nemá ústavní rozměr.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu