ECLI:CZ:US:2020:2.US.230.20.1
sp. zn. II. ÚS 230/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Goldmann, zastoupené Mgr. Nelly Pelc Vostrou, advokátkou se sídlem Čs. armády 11, Praha 6, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. č. j. 067 EX 270094/11-58 ze dne 22. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do svého práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a namítá i zásah do práva, které označuje jako právo na minimalizaci zásahů a dovozuje je z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších stěžovatelkou předložených dokumentů zjistil, že napadeným rozhodnutím soudní exekutor zamítl návrh stěžovatelky na sloučení exekučních řízení vedených pod sp. zn. 067 EX 270094/11 a sp. zn. 067 EX 286043/11 s vysvětlením, že v těchto řízeních již bylo pravomocně rozhodnuto i o nákladech exekuce, tudíž by spojení bylo neúčelné. Dále uvádí, že by tímto spojením došlo k zásahu do nabytých práv soudního exekutora a oprávněného.
3. Stěžovatelka dále k věci uvedla, že exekuční řízení pod sp. zn. 067 EX 270094/11 bylo vedeno pro pohledávku 964 Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 667/2007 ze dne 31. 12. 2007 a z pověření Obvodním soudem pro Prahu 5 č. j. 41 EXE 12732/2011-3 ze dne 29. 11. 2011. V řízení byl dne 30. 5. 2018 vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 270094/11-35, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2018. V řízení je vymáhána jistina pohledávky ve výši 964 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 7.026 Kč, náklady oprávněné v exekučním řízení ve výši 2.541 Kč, odměna exekutora a náhrada hotových výdajů v celkové výši 7.865 Kč, celkem tedy vymáhaná částka činí 18.456,50 Kč. Exekuční řízení pod sp. zn. 067 EX 286043/11 bylo vedeno pro pohledávku 964 Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 31 C 539/2008 ze dne 16. 12. 2008 a z pověření Obvodním soudem pro Prahu 5 č. j. 41 EXE 14992/2011-3 ze dne 20. 12. 2011. V řízení byl dne 22. 10. 2018 vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 286043/11-39, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2018. V řízení je vymáhána jistina pohledávky ve výši 964 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 7.026 Kč, náklady oprávněné v exekučním řízení ve výši 2.541 Kč, odměna exekutora a náhrada hotových výdajů v celkové výši 7.925,50 Kč, celkem tedy vymáhaná částka činí 18.396 Kč.
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že při vymáhání pokut za jízdu hromadnou dopravou bez platné jízdenky nectí oprávněný Dopravní podnik hl. m. Prahy a jeho právní zástupce zásadu procesní ekonomie, nectí ji soudy v nalézacích řízeních a nectí ji ani exekutor a dochází tak k neúměrnému navyšování nákladů řízení, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že celková vymáhaná částka představuje téměř dvacetinásobek původního dluhu. Dále odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), zabývající se náklady exekučního řízení, a na nález sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), zabývající se spojením věcí, vedených exekutorem. Sloučení exekučních řízení podle stěžovatelky není právem exekutora, ale jeho povinností, která mu vyplývá z povinnosti minimalizace zásahů do základních práv účastníků řízení. Soudní exekutor je přitom povinen při výkonu svěřené státní moci postupovat v souladu s principy a zásadami právního státu z úřední povinnosti, a nikoli až na návrh povinného. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že v její věci nemohl exekutor zamítnout její návrh. Nikdo, a tím méně exekutor coby veřejný činitel při výkonu svěřené státní moci, nemůže těžit ze svého protiprávního jednání a ze zneužití práva, jakým je neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení. Nespojením řízení z úřední povinnosti tak exekutor měl podle stěžovatelky zasáhnout do jejího vlastnického práva v rozsahu, který převyšuje nezbytnou míru zásahu do základních práv, tedy zasáhl do jejího práva na minimalizaci zásahů do základních práv účastníků řízení a porušil tak i její právo na spravedlivý proces. Zároveň tímto svým jednáním exekutor posvětil zneužití práva oprávněné, která tím, že k vymožení obou pohledávek nepodala jediný exekuční návrh, sama neopodstatněně navýšila náklady exekučního řízení. Tím exekutor podle stěžovatelky neodůvodněně zvýhodnil oprávněnou a porušil tak právo stěžovatelky na rovnost účastníků v řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Proti napadenému usnesení soudního exekutora není odvolání ani jiný opravný prostředek přípustné, a ve stěžovatelčině případě, kdy podala návrh na sloučení exekučních řízení až po jejich faktickém i právním skončení, se jedná o rozhodnutí konečné. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince ústavní stížností napadeným rozhodnutím.
8. Z námitek stěžovatelky plyne, že navrhla sloučení exekučních řízení až po jejich faktickém a právním ukončení a poté, co nabyla právní moci obě rozhodnutí - příkazy k úhradě nákladů exekuce.
9. Ústavní soud nikterak neaprobuje výši stanovených nákladů exekuce či postup soudního exekutora, který nespojil obě exekuční řízení, a tím mohl zatížit stěžovatelku náklady řízení, jejichž výše nemusí být v souladu se stěžovatelkou citovanými nálezy Ústavního soudu. Nicméně stěžovatelka v tomto řízení před Ústavním soudem nenapadá rozhodnutí o výši nákladů exekuce či nákladů nalézacího řízení, ale výlučně posléze vydané usnesení o zamítnutí sloučení exekučních řízení, opřené mimo jiné o důvod, že spojení postrádá smysl poté, co již bylo pravomocně rozhodnuto o provedení exekuce i úhradě jejích nákladů. Tento závěr soudního exekutora se nikterak nepříčí právní úpravě ani nezasahuje v ústavní stížnosti naznačeným způsobem do základních práv stěžovatelky. Případným zásahem do jejích práv totiž byla příslušná rozhodnutí o výši nákladů řízení, s nimiž ve své ústavní stížnosti polemizuje, nikoli posléze vydané napadené rozhodnutí o nesloučení exekučních řízení, které napadá.
10. Ani jeden ze stěžovatelkou citovaných nálezů ústavního soudu není na její případ použitelný, neboť ani jeden neruší usnesení o zamítnutí sloučení exekučních řízení. V obou citovaných případech stěžovatel napadal samo rozhodnutí o výši nákladů řízení, nikoli rozhodnutí o zamítnutí sloučení exekučních řízení, a právě výlučně tato rozhodnutí případně mohla zasáhnout do stěžovatelkou tvrzeného práva vlastnického či práva na rovnost účastníků řízení, případně mohla být nesplněním povinnosti orgánu veřejné moci minimalizovat zásahy do práv jednotlivců.
11. Jak již bylo výše uvedeno, ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí soudního exekutora, nelze dospět k závěru, že by bylo zásahem do stěžovatelčiných základních práv, neboť minimálně jeden z důvodů, uvedených v napadeném rozhodnutí (neúčelnost spojení po ukončení příslušných řízení), je legitimní a z ústavně právního pohledu obstojí.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu