ECLI:CZ:US:2020:2.US.2418.19.1
sp. zn. II. ÚS 2418/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 3 Tdo 392/2019-430, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2018 č. j. 4 To 388/2018-390 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2018 č. j. 32 T 94/2017-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny a zásada rovnosti účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 36 měsíců. Trestného jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že jako řidič dodávkového automobilu v rozporu s §4 písm. a) a §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, začal předjíždět před ním jedoucí nákladní automobil, přičemž vyjetím do protisměru bezprostředně ohrozil v protisměru jedoucího řidiče, který ve snaze zabránit čelnímu střetu strhl řízení osobního automobilu vpravo na krajnici, čímž se jeho vozidlo dostalo do smyku a střetlo se s jiným vozidlem. V důsledku střetu utrpěli oba poškození při autonehodě zranění, které si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 3 měsíců.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením zamítl. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti provedenému dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů. Namítá, že odvolací soud neprovedl jako důkaz jím navrhovaný znalecký posudek, který by analyzoval průběh nehody, a návrh na jeho provedení ani nezamítl, přesto z něj v napadeném usnesení cituje. Podle stěžovatele existuje ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které nekriticky převzal od nalézacího soudu soud odvolací a následně i soud dovolací; závěry soudů jsou pouze spekulativní. Důkazy byly vzájemně rozporné a hodnoceny pouze ve stěžovatelův neprospěch; soudy se dále nevypořádaly s logickými argumenty stěžovatelovy obhajoby. Stěžovatel tvrdí, že vzdálenost mezi jeho vozidlem a vozidlem poškozeného byla větší a že poškozený nestrhl řízení vozidla, nýbrž se mu plynule vyhnul; závěry znaleckého posudku jsou v tomto ohledu dle stěžovatele absurdní. Stěžovatel má rovněž za to, že žádnou důležitou povinnost neporušil, neboť předjížděl až poté, co ho poškozený minul, přičemž jednání poškozeného vnímal tak, že se mu vyhýbá. Doplňuje, že předmětná komunikace byla dostatečně široká pro tři vozidla. Souhrnně tak obecné soudy nedostály požadavku na prokázání viny mimo jakoukoli pochybnost. Stěžovatel dále brojí proti výši uloženého trestu. Uvádí, že mu byl uložen trest ve stejné výměře, jako v předchozím trestním příkazu, oproti předchozímu rozhodnutí však byl zproštěn obžaloby ve vztahu k trestnému činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy řádně identifikovaly a odůvodnily skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru o zaviněném porušení předmětných ustanovení zákona o silničním provozu. Závěry obecných soudů jsou založeny na několika výpovědích očitých svědků, znaleckém posudku a řadě listinných důkazů včetně fotodokumentace z bezpečnostních kamer. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za udržitelný. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich právními závěry. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, řádně odůvodnily; na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
9. K námitce týkající se výše trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala. Obecné soudy uložené druhy trestů odůvodnily; ve vztahu k trestu odnětí svobody řádně vypořádaly jak okolnosti polehčující, tak i skutečnost, pro kterou byl stěžovateli uložen trest přísnější než v předchozím trestním příkazu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu