ECLI:CZ:US:2020:2.US.244.20.1
sp. zn. II. ÚS 244/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů P. L., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou, se sídlem Hlavní tř. 289, Šumperk, a nezletilého D. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 57/2019-2172 ze dne 9. října 2019 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. října 2018, č. j. 40 P 271/2014-1909, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel P. L. (dále též "otec") a nezletilý stěžovatel D. L. (dále též "nezletilý"), jenž je synem stěžovatele a L. L. (dále jen "matka"), podali k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci něhož navrhují zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Stěžovatel a nezletilý stěžovatel mají za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jejich ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rodiče nezletilého se záhy po narození syna rozešli, nějakou dobu spolu dále žili, aby společně o nezletilého pečovali. Matka v té době trávila víkendy u svých rodičů, kam se nakonec odstěhovala a bydlí s nimi dodnes. Soudy dle stěžovatelů nepřípustně stanovily výlučnou péči matky s široce stanoveným stykem otce s nezletilým. K tomu soudy přistoupily, přestože v péči stěžovatele nebyly v průběhu řízení před soudy shledány žádné nedostatky, rodiče naprosto dostatečně komunikují a ani vzdálenost bydlišť nenarušuje jednotnou předškolní a školní docházku, vzdělávání a kroužky. Soudy zamítly návrh otce na střídavou péči a ponechaly dítě v péči matky a došlo k úpravě styku stěžovatele s nezletilým v lichém týdnu od pátku od 14:00 hodin do následující středy do 8:00 hodin, tj. 34 % času dítěte, spolu s polovinou prázdnin pak 38 % času. Stěžovatel rovněž namítá nekvalitu práce opatrovníka nezletilého stěžovatele (město Šumperk), který nezastupoval zájmy nezletilého stěžovatele a mj. nepodal jeho jménem odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí soudu.
3. Podle usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016 v případě rozchodu rodičů dítěte do tří let věku Ústavní soud považuje za přirozené, že se rodiče dohodnou na svěření dítěte do péče toho rodiče (otce, či matky), který je s dítětem na rodičovské dovolené, avšak jakmile dítě dosáhne věku tří let, jde zcela o zásadní změnu v možnostech péče o dítě. Stěžovatel namítá, že někdejší dohoda o svěření dítěte do péče matky ve věku jednoho roku dítěte byla matkou vynucená, přičemž znalcům matka řekla, že získáním její výlučné péče podmínila její nastěhování se do dokončeného domu. Motivace stěžovatele byla naopak plně se zapojit do péče o dítě po sestěhování se do dokončeného domu a právní forma svěření dítěte do péče matky byla založena právě snahou stěžovatele udržet dítěti úplnou rodinu splněním podmínky matky. V případě stěžovatelů dosáhlo dítě více než 6 let a nastoupilo do základní školy.
4. Ani komunikace rodičů není tak špatná, aby ji obecný soud mohl vyhodnotit jako zcela výjimečný případ vad v komunikaci pro vyloučení střídavé péče tím spíše, že zjištěné nedostatky v komunikaci se nijak nedotýkají nezletilého. Zde prokazatelně úrovní komunikace nedochází k zásahu do psychického stavu dítěte, tedy musí převážit ústavní právo dítěte na péči obou rodičů. Dle Ústavního soudu pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů [např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Argument obecných soudů o komunikaci rodičů na bazální úrovni tak neobstojí. Obecné soudy použily v neprospěch stěžovatele argument úrovně komunikace, která probíhá písemně, přičemž na zásadních věcech se rodiče nakonec (byť klopotně) shodnou. Podle stěžovatele nedostatky v komunikaci nezatěžují nezletilého a nemají na něj prokazatelně negativní vliv. Nadto je to podle stěžovatele matka, kdo odmítl odbornou (terapeutickou) pomoc.
5. Z hlediska namítaného porušení nejlepšího zájmu dítěte soudy přistoupily k právní nerovnosti rodičů ponecháním dítěte v péči matky, a to způsobem, kdy je dítě u matky 9 ze 14 dnů, přičemž u stěžovatele pouze 5 dnů ze 14. Soudy se nevypořádaly s tím, v čem spočívá nezbytnost kvalitativního zásahu do práv rodičů pro blaho dítěte. Dítě je v péči stěžovatele i podle hodnocení soudů spokojené. Stěžovatel v této věci odkázal rovněž na model asymetrické střídavé péče a uvedl, že mu není jasné, proč soud event. nepřistoupil k této úpravě poměrů.
6. Odvolací soud byl prokazatelně informován o tom, že opatrovník nezletilého stěžovatele záměrně zkresluje (převrací) výsledky pohovoru s dítětem a že neinformuje soud o tom, že matka zmařila mediace, které měly za cíl zkvalitnit komunikaci rodičů. Odpovědnost za výkon role opatrovníka přitom nese soud. Sám nezletilý stěžovatel ve svých přáních neshledal a neformuloval cokoliv, co by mu bylo na škodu v případě střídavě péče, přičemž toto přání mělo být reflektováno soudním rozhodnutím.
7. Dále stěžovatelé poukázali na některá rozhodnutí zahraničních soudů, z nichž plyne požadavek na střídavou péči obou rodičů, jakož i na systémové zvýhodňování matek v úpravě péče nezletilých dětí.
II. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpali všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Další formální náležitosti však bylo třeba zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatele-otce nezletilého je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
9. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilého, jehož jménem stěžovatel podal ústavní stížnost. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilému byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi ním a rodiči ustanoven kolizní opatrovník usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 5. 2016, č. j. 4-0 P 271/2014-464 [dle §892 odst. 3 občanského zákoníku a §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních ( "z. ř. s.")], a to město Šumperk.
10. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008], neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta - pozn.) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" [viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987].
11. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítě není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
12. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy] se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - tehdy Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35]. Mimoto není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5].
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilého dítěte, pročež nezletilý byl v řízení před obecnými soudy zastoupen kolizním opatrovníkem a pročež ani v řízení před Ústavním soudem jej obecně nebyl oprávněn zastupovat stěžovatel-otec, respektive k tomu zmocnit advokáta. Navíc obsah podání, vývoj řízení před Ústavním soudem i obecnými soudy a velmi nízký věk nezletilého (necelých sedm let), jenž mu zatím neumožňuje plně pochopit účel a smysl soudního řízení a vyjádřit svůj postoj k věci, nasvědčují tomu, že se svým způsobem jedná toliko o procesní taktikou stěžovatele [přiměřeně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 6]. Jinými slovy, Ústavní soud má za to, že stěžovatel v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilého k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn podat jménem nezletilého ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím okresního a krajského soudu. Vzhledem k velmi nízkému věku nezletilého Ústavní soud nepřistoupil ani k přímému zjišťování jeho názoru na podanou ústavní stížnost. Rovněž Ústavní soud neshledal žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu v otázce podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho rodičem, resp. zákonným zástupcem.
14. Ve vztahu ke stěžovateli (otci nezletilého) Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jinými slovy, Ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jestliže postrádá ústavněprávní dimenzi.
16. Úprava styku rodičů s dítětem je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
17. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilého syna v projednávaném případě nedošlo.
18. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
19. Jakkoliv stěžovatel argumentuje judikaturou v případech, jež hodnotí jako skutkově obdobné, je na místě připomenout, že obecné soudy hodnotí každý případ svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů optikou nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud dospěl po seznámení se s podklady k závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat. Soudy se rozsáhle a korektním způsobem zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilému (i jeho vztahem k nim) a výslovně v napadených rozhodnutích zohlednily i přání a nejlepší zájem nezletilého. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí prvostupňového, ani odvolacího soudu. Ten nadto přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěrům učiněným v konkrétním případě stěžovatelova syna.
20. Stěžovateli lze přisvědčit, že pochopitelně nelze postavit rovnítko mezi výlučnou péčí matky s tzv. širokou úpravou styku s otcem a asymetrickou péčí střídavou. Odvolací soud však (v rozporu s názorem stěžovatele) jednotlivé důkazy nejprve rozsáhle rekapituloval, posléze shrnul dílčí závěry ohledně skutkových zjištění, a z nich učinil právní závěry logickým, koherentním, a tedy i plně přezkoumatelným způsobem. Hlediska, na základě kterých rozhodoval, nelze interpretovat zjednodušujícím způsobem, jako činí stěžovatel ve své stížnosti. Odvolací soud ve prospěch rodičovských práv stěžovatele rozšířil styk s otcem oproti prvostupňovému rozhodnutí. Konstatoval, že v řešeném případě je prozatím překážkou střídavé péče nesouladné nastavení rodičů, trvající po celých pět let soudního řízení, které je zřejmé z celého obsahu spisu. Jejich komunikace ohledně nezletilého i k datu rozhodnutí odvolacího soudu fungovala pouze z úhlu rodičovských pozic a na bazální úrovni. Z dokazování nadto vyplynulo, že matka nezletilého i stěžovatel se rozchází v základních výchovných rozhodnutích (v minulosti poměr institucionální výchovy v rámci předškolního vzdělávání a přímé péče rodičů, podávání medikace, volba lékařů), stěžovatel se radami těchto autorit řídí velmi rezervovaně a spíše je odmítá.
21. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilého v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, pak může péči o něj v budoucnu upravit i jinak.
22. Ústavní soud závěrem shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
23. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl částečně jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou (v případě nezletilého stěžovatele) podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu (v případě stěžovatele-otce) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu