ECLI:CZ:US:2020:2.US.2690.19.1
sp. zn. II. ÚS 2690/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EKO-KOM, a. s., se sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019 č. j. 11 A 79/2018-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatelka je vedlejší účastnicí správního řízení o vydání autorizace k zajišťování sdruženého plnění dle §17 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, zahájeného společností REMA AOS, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice") u Ministerstva životního prostředí (dále jen "ministerstvo"). Žalobou proti nezákonnému zásahu se vedlejší účastnice domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ochrany proti tomu, že ministerstvo umožnilo stěžovatelce nahlížet do správního spisu, a to včetně částí, které vedlejší účastnice označila jako obchodní tajemství. V rámci tohoto řízení vydal městský soud v záhlaví uvedeným usnesením předběžné opatření, podle kterého je ministerstvo povinno vyloučit z nahlížení do spisu skutečnosti obsažené ve 4. verzi konsolidovaného "Projektu zajišťování sdruženého plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů vyplývajících ze zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, společnosti REMA AOS, a. s." (dále jen "projekt"), které požívají ochrany obchodního tajemství. Podle městského soudu lze zachování obchodního tajemství podřadit pod povinnost mlčenlivosti ve smyslu §38 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Umožnění nahlížení do dokumentů, které obsahují obchodní tajemství, mohlo vedlejší účastnici způsobit vážnou újmu. Podle městského soudu jsou tak splněny podmínky pro zatímní úpravu poměrů účastníků řízení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně argumentuje ohledně splnění procesních podmínek k podání ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatelka není účastníkem soudního řízení, ve kterém bylo usnesení o předběžném opatření vydáno, byla jím bezprostředně zasažena na svých procesních právech. Ve vztahu ke stěžovatelce tak vydání předběžného opatření představuje jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). S napadeným usnesením se stěžovatelka seznámila teprve při nahlížení do správního spisu vedeného ve výše uvedeném správním řízení. Ústavní stížnost je dle stěžovatelky přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti usnesení o vydání předběžného opatření nelze podle §104 odst. 3 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podat kasační stížnost. Stěžovatelka by ostatně ani nemohla kasační stížnost podat, neboť není účastníkem řízení, ani osobou zúčastněnou na řízení.
4. Odepřením práva nahlížet do správního spisu je stěžovatelce znemožněno uplatnit další procesní práva, zejména právo vyjádřit se k dosud shromážděným důkazům a jiným podkladům rozhodnutí. Projekt je klíčovým podkladem, na jehož základě ministerstvo rozhoduje o žádosti o autorizaci. Stěžovatelčino účastenství v řízení se tak v zásadě vyprazdňuje. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v protiústavním výkladu §38 odst. 6 správního řádu. Podle stěžovatelky nelze ve vztahu k obchodnímu tajemství dovodit zákonem uloženou povinnost mlčenlivost ve smyslu §38 odst. 6 správního řádu. Povinnost mlčenlivosti musí mít veřejnoprávní charakter, ochrana obchodního tajemství je oproti tomu institutem práva soukromého. Ve vztahu k tvrzení ohledně samotné existence obchodního tajemství je usnesení o předběžném opatření zcela nepřezkoumatelné. Napadené usnesení je rovněž nevykonatelné. Stěžovatelka má dále za to, že nahlížení do spisu nelze účastníkům řízení odepřít bez dalšího, neboť účastník řízení musí mít přístup do všech částí správního spisu, jimiž má být proveden důkaz. Stěžovatelka shrnuje, že napadené usnesení o předběžném opatření nemá zákonný podklad, je projevem svévole a v konečném důsledku zapříčinilo zřejmé porušení zásad spravedlivého procesu. Závěrem stěžovatelka doplňuje, že ústavní stížnost svým významem výrazně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a vysvětluje důvody, pro které je její účastenství ve správním řízení o autorizaci zcela zásadní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nárokuje náhradu nákladů řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která, ač nebyla účastníkem řízení o nařízení předběžného opatření, jím přesto mohla být dotčena na svých právech (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1205/17 ze dne 14. 1. 2020). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) ze dne 10. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/19 ze dne 21. 1. 2020, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Předběžné opatření je opatřením dočasné povahy, jeho smyslem je pouze zatímní úprava poměrů účastníků a není jím ani nijak předznamenán konečný výsledek sporu. Ústavnímu soudu tedy z ústavněprávního hlediska nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu ani v rozhodnutí obecného soudu takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky. O příslušnosti městského soudu k vydání předběžného opatření není v posuzovaném řízení sporu (příslušnost městského soudu ostatně nebyla stěžovatelkou ani rozporována). Podle §38 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, "byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat". Předpoklady pro vydání předběžného opatření, tj. potřeba zatímně upravit poměry účastníků a hrozící vážná újma, byly v posuzovaném řízení naplněny, zákonný podklad pro vydání předběžného opatření byl proto dán. Jádrem stěžovatelčiny ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem §38 odst. 6 správního řádu; v aplikaci předmětného ustanovení na posuzovaný případ stěžovatelka shledává prvky svévole. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že posuzovaná problematika je otázkou výkladu a aplikace podústavního práva, konkrétně §38 odst. 6 správního řádu, a tedy důvodnosti vydání předběžného opatření. I pokud by Ústavní soud s právními závěry městského soudu nesouhlasil, není oprávněn do posouzení obecného soudu v této fázi řízení zasahovat. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil a jeho právní závěry nejsou neudržitelné, napadené rozhodnutí proto nevykazuje prvky svévole.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu