ECLI:CZ:US:2020:2.US.2743.19.1
sp. zn. II. ÚS 2743/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Tomečkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 241/2018-213 ze dne 16. 5. 2019, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o úvěru a smlouvu o rozhodci. Vedlejší účastnice se na jejich základě žalobou domáhala u rozhodce na stěžovatelce zaplacení 162 957 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně ze specifikovaných částek (po částečném zastavení řízení ohledně 500 Kč). Rozhodčím nálezem bylo vedlejší účastnici vyhověno. Okresní soud v Pardubicích následně vyhověl návrhu stěžovatelky na zrušení tohoto rozhodčího nálezu a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů za toto soudní řízení.
2. Na základě návrhu vedlejší účastnice poté o její žalobě rozhodovaly obecné soudy. Vedlejší účastnice přitom vzala žalobu částečně zpět, což vedlo k částečnému zastavení řízení, a domáhala se pouze zaplacení 45 965,40 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Hodoníně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná a vedlejší účastnice má nárok pouze na vrácení bezdůvodného obohacení (plnění poskytnutého stěžovatelce na základě neplatné smlouvy) spolu se zákonným úrokem z prodlení. Svým rozsudkem proto žalobě vyhověl co do částky 23 254 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 711,40 Kč ji zamítl. Okresní soud dále přiznal stěžovatelce, které byla v řízení úspěšnější, plnou náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 3 občanského soudního řádu, a to ve výši 65 658,22 Kč. Do této částky zahrnul i náhradu nákladů, které stěžovatelka vynaložila v rozhodčím řízní, kde se nechala zastoupit advokátem. Vedlejší účastnice se proti částečnému zamítnutí žaloby a rozhodnutí o náhradě nákladů odvolala.
4. Krajský soud v Brně potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, avšak napadeným výrokem II změnil rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce přiznal náhradu pouze ve výši 27 301,57 Kč. Krajský soud určoval náhradu nákladů na základě poměru úspěchu ve věci, přičemž zohlednil i zastavení řízení, které procesně zavinila vedlejší účastnice. Shledal, že stěžovatelka má nárok na náhradu 88 % z celkových nákladů řízení. Na rozdíl od okresního soudu do náhrady nezahrnul náklady, které stěžovatelka vynaložila v rozhodčím řízení. Podle krajského soudu totiž soudní řízení není pokračování rozhodčího řízení, ale naopak jde o dvě samostatná řízení. Náklady vynaložené v rozhodčím řízení tedy nelze pokládat za náklady ve smyslu §137 odst. 1 občanského soudního řádu. Na podporu svých závěrů odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 384/2015 ze dne 27. 8. 2015. Krajský soud dále přiznal stěžovatelce náhradu nákladů za odvolací řízení, neboť odvolání vedlejší účastnice bylo vyhověno jen v nepatrné části.
II. Argumentace účastníků
5. Stěžovatelka namítá, že napadeným výrokem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelka uvádí, že veškeré její úkony, které v průběhu i před zahájením rozhodčího řízení provedla, směřovaly k ochraně jejích práv. Rozhodnutí krajského soudu, který jí nepřiznal náhradu těchto nákladů, pokládá stěžovatelka za exces. Uvádí, že jedině soud mohl rozhodnout o nákladech řízení, neboť rozhodce po zrušení rozhodčího nálezu neměl možnost o nákladech rozhodčího řízení rozhodnout. Stěžovatelka argumentuje, že dle §16 a §34 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů se po zrušení rozhodčího nálezu na návrh jedné ze stran pokračuje v řízení. Dovozuje, že nebýt návrhu na pokračování soudního řízení, ve věci by rozhodoval rozhodce, který by musel řízení zastavit a o náhradě nákladů rozhodnout. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že jednání vedlejší účastnice představuje zneužívání práva a uzavírané smlouvy mají lichevní povahu. Tyto nároky pak vedlejší účastnice může v důsledku rozhodnutí krajského soudu uplatňovat vždy nejprve u rozhodců, neboť jí v případě neúspěchu nehrozí žádné negativní následky. Požadované nároky může vedlejší účastnice v případném soudním řízení snížit. Rozhodnutí krajského soudu je dle stěžovatelky v rozporu se zásadami ústavního i podústavního práva, se spravedlností, dobrými mravy, poctivostí, zákazem zneužití práva i právem na náhradu účelně vynaložených nákladů k ochraně svých práv. Závěr, že náklady z rozhodčího řízení nevznikly stěžovatelce v bezprostřední souvislosti se soudním řízením, označuje stěžovatelka za absurdní a uvádí, že jí není zřejmé, jak jinak jí budou tyto účelně vynaložené náklady nahrazeny.
7. Stěžovatelka dále navrhuje, aby dle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byla uložena krajskému soudu nebo vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Dle stěžovatelky je tento postup namístě vzhledem k excesivnímu rozhodnutí krajského soudu, zjevně bezúspěšnému uplatňování práva ze strany vedlejší účastnice a rovněž s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky.
8. Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud v Brně jako účastník řízení i vedlejší účastnice řízení, avšak jejich vyjádření nepřinesla ve věci nic nového oproti obsahu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné dávat jejich vyjádření na vědomí a k vyjádření stěžovatelce.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zdrženlivě a ke zrušení napadeného rozhodnutí o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1398/12 ze dne 1. 7. 2014 (N 133/74 SbNU 25), bod 14; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zásah bude namístě "v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, [pokud] by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně" [nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239), bod 20; nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111), bod 18].
10. V projednávané věci se stěžovatelka domohla soudní ochrany proti rozhodčímu nálezu, který byl k jejímu návrhu zrušen, jakož i ochrany svých práv v soudním řízení ve věci samé, v němž vedlejší účastnice posléze uplatnila proti stěžovatelce své nároky - jak již vyložily obecné soudy, byla vedlejší účastnice před obecnými soudy převážně neúspěšná. V řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu byla stěžovatelce přiznána plná náhrada nákladů řízení, v řízení ve věci samé pak náhrada dle míry stěžovatelčina úspěchu. Náklady, které stěžovatelka vynaložila na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak obecné soudy, jakož i krajský soud v napadeném výroku, dostatečně zohlednily, což ostatně nezpochybňuje ani stěžovatelka.
11. Svou ústavní stížností stěžovatelka fakticky usiluje o to, aby Ústavní soud vyslovil, že součástí náhrady nákladů řízení přiznávaných obecnými soudy dle §137 a násl. občanského soudního řádu nemají být jen náklady vynaložené před obecnými soudy, ale v dané specifické procesní situaci rovněž náhrada nákladů účelně vynaložených před rozhodci. Tato problematika je však již otázkou výkladu podústavního práva, a její řešení proto nepřísluší Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky. Krajský soud v rozsudku, jehož součástí je napadený výrok, dostatečně vyložil, proč nepovažuje náklady vynaložené v rozhodčím řízení za náklady řízení ve smyslu §137 a násl. občanského soudního řádu. Jeho výklad za excesivní označit nelze, a tudíž do jeho závěrů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Zbývá dodat, že krajský soud svým rozhodnutím nevyloučil, aby se stěžovatelka domáhala nákladů vynaložených před rozhodcem jinými procesními prostředky.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka se dále domáhá, aby krajskému soudu nebo vedlejší účastnici byla dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložena povinnost nahradit jí náklady řízení. Podle uvedeného ustanovení může Ústavní soud uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení "v odůvodněných případech podle výsledků řízení". Stěžovatelka ovšem nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná, a vzhledem k výsledku řízení tak není výjimečný postup dle odkazovaného ustanovení namístě. Tento akcesorický návrh tak sdílí osud ústavní stížnosti, a byl proto rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu