ECLI:CZ:US:2020:2.US.2748.19.1
sp. zn. II. ÚS 2748/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., právně zastoupené Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou se sídlem Gajdošova 7, Brno, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Břeclavi ze dne 17. 6. 2019 č. j. 9 Nt 25/2019-4 a příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Břeclavi ze dne 17. 6. 2019 č. j. 9 Nt 21/2019-5, jakož i proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, Územního odboru Břeclav, oddělení hospodářské kriminality, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž stěžovatelka brojí proti v záhlaví citovaným příkazům k domovní prohlídce, které byly vydány Okresním soudem v Břeclavi (dále jen "okresní soud"), jakož i proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, Územního odboru Břeclav, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"). Má za to, že tyto příkazy jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 11, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se domáhá, aby bylo policejnímu orgánu zakázáno pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázáno, aby obnovil stav před porušením.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a její partner R. Š. byli v době vydání napadených příkazů osobami podezřelými ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelka, její partner a další osoby (dále také "podezřelí") se měli tohoto trestného činu dopustit - stručně řečeno - tím, že svým "klientům" opatřovali falešná potvrzení příjmů a výplatní pásky, falšovali výpisy z účtů apod., aby tito získali úvěr v požadované výši; úvěr byl zpravidla určen pro podezřelé, kteří z něj hradili své potřeby (např. nákup nemovitosti na adrese X). Prostřednictvím účetních si podezřelí měli nechávat vystavovat fiktivní faktury zejména na přepravu kůry, které si navzájem posílali přes e-mail. V důsledku toho si společnosti podezřelých uměle zvyšovaly náklady a potažmo snižovaly daňovou povinnost. Na tyto společnosti vystavovali podezřelí i potvrzení příjmů, které jim vyhotovovaly účetní na pokyn zejm. partnera stěžovatelky R. Š. Dále měli sami nebo prostřednictvím další osoby zřizovat pro své "klienty" běžné účty, na které zasílali fiktivně tři měsíce po sobě mzdu, jež pak byla podezřelým následně zaslána zpátky na jiný účet. Pro získávání finančních prostředků a nákup nemovitostí pak používali tzv. bílé koně. Tyto skutečnosti měly vyplynout mj. z odtajněných přepisů odposlechů, které byly zajištěny Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Nutnost provedení domovní prohlídky byla odůvodněna tím, že v dotčených nemovitostech se mohou nacházet elektronická zařízení, která jsou schopna uchovávat data (např. notebooky, osobní počítače), elektronická zařízení sloužící ke komunikaci (např. mobilní telefony) a listinné důkazy (úvěrové smlouvy, potvrzení příjmů, vystavené faktury, účetní doklady apod.), které by mohly být zničeny, jestliže by proti stěžovatelce a dalším osobám bylo nejprve zahájeno trestní stíhání a následně by tyto osoby byly vyzvány k vydání věcí. Bez provedení domovní prohlídky ještě před zahájením trestního stíhání by hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení probíhajícího trestního řízení. Bylo proto povoleno provedení domovní prohlídky a) bytu a jeho příslušenství, jenž se nachází v B. a jenž je v současnosti obýván stěžovatelkou a jejím - rovněž podezřelým - partnerem, a b) rodinného domu a jeho příslušenství, jenž je ve výlučném vlastnictví stěžovatelky a nachází se na adrese X.
3. Stěžovatelka v ústavní stížností namítá řadu dílčích procesních pochybení, rozporuje tvrzení, že se měla dopustit úvěrového podvodu, klade otázku, proč nebylo trestní řízení zahájeno i ve vztahu k některým právnickým osobám, v nichž podezřelí figurují, a proč nebyla prohlídka provedena spíš v jejich sídle. Těžiště její argumentace nicméně spočívá v tvrzení, že příkazy k provedení domovní prohlídky nebyly náležitě odůvodněny a nesplňovaly podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Odůvodnění napadených trestních příkazů je až na pár drobností stejné, okresní soud v nich pouze odkázal na příslušná zákonná ustanovení a ztotožnil se se zdůvodněním návrhu k nařízení domovní prohlídky, vina podezřelých osob (včetně stěžovatelky) je dovozována kolektivně a není ani v hrubých obrysech možno dovodit, jakého konkrétního trestního jednání se měly tyto osoby dopouštět, příkazy postrádají individualizaci podezření stěžovatelky a jsou založeny na zcela mylném skutkovém základu. Navíc nebyla splněna ani podmínka neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, neboť orgány činné v trestním řízení si mohly požadované listiny a jiné dokumenty obstarat také u jiných subjektů (např. u bankovních a nebankovních institucí poskytujících úvěry, správy sociálního zabezpečení, finančních úřadů apod.), pročež nebyla dána důvodná obava, že by mohlo dojít k jejich zničení. Dále stěžovatelka uvádí, že žádnou z dotčených nemovitostí v M. ani příslušenství nemovitosti v B. nelze považovat za "obydlí," neboť v nich nerealizuje právo na bydlení (to realizuje pouze v bytové jednotce v B.). Jestliže chtěl policejní orgán provést v těchto prostorách prohlídku, měl získat povolení k prohlídce jiných prostor dle §83a trestního řádu. Nakonec stěžovatelka požaduje, aby policejní orgán ukončil porušování jejích základních práv a obnovil stav před porušením zejména tím, že jí budou vydány věci, které byly zabaveny při domovní prohlídce, mj. např. mobilní telefony a další elektronická zařízení.
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Jedná se však o zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem považuje Ústavní soud za vhodné připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního řízení nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se cítí být povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Jinými slovy, jeho kasační zásah do probíhajícího - tj. nikoli pravomocně ukončeného - trestního řízení je namístě pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3396/19 ze dne 22. 11. 2019).
7. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) nebo v nálezu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec." Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. Rozhodující obecný soud proto musí před vydáním příslušného příkazu nejen zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení, aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, příp. z jakého důvodu soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
8. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že napadené příkazy k domovním prohlídkám byly vydány v souladu se zákonem, byly řádně odůvodněny, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud konstatuje, že navzdory přesvědčení stěžovatelky o opaku lze prostory, jichž se ústavní stížností napadené příkazy týkaly, podřadit pod judikaturou i právní naukou široce chápaný pojem "obydlí" [srov. Šámal, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1111 až 1120]. Dále dopěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení dostatečně objasnily, z jakých důvodů považovaly předměty a materiály specifikované v příkazech - zejména elektronická zařízení uchovávající data, např. notebooky; zařízení sloužících ke komunikaci, např. mobilní telefony; listinné důkazy, např. faktury nebo účetní doklady - za nezbytné pro účely probíhajícího trestního řízení. Jelikož se uvedené trestní řízení týká údajné majetkové trestní činnosti početnější skupiny osob, lze pochopit, že orgány činné v trestním řízení považovaly za významné důkazy potenciálně svědčící o formě, četnosti a obsahu komunikace mezi podezřelými, jakož i o tvrzeném vzájemném vystavování falešných faktur, výplatních pásek apod. těmito osobami. Dle Ústavního soudu bylo rovněž dostatečně objasněno, proč měly orgány činné v trestním řízení za to, že právě v inkriminovaných prostorách v M. a v B. by se mohly nacházet věci a materiály významné pro uvedené trestní řízení (mj. např. data na mobilních telefonech, noteboocích, osobních počítačích apod.). Ostatně ze seznamu při prohlídce zajištěných věcí (viz např. protokol policejního orgánu o provedení domovní prohlídky ze dne 24. 6. 2019 č. j. KRPB-260597-153/TČ-2017-060481) plyne, že tato domněnka nemusela být zcela mylná.
9. Jádro námitek stěžovatelky však tkví v tom, že okresní soud napadené příkazy řádně neodůvodnil. K tomu však Ústavní soud poznamenává, že z příkazů dostatečně jasně plynulo, jaké prostory mají být podrobeny prohlídce a jednotlivé nemovitosti byly v příkazech náležitě identifikovány např. číslem popisným nebo číslem parcely. Stejně tak je z odůvodnění dostatečně patrné, za jakým účelem byly prohlídky nařizovány, jaké materiály a dokumenty ve věcné, listinné i elektronické podobě měly být v dotčených nemovitostech nalezeny a zajištěny a z jakého důvodu jsou tyto materiály a dokumenty považovány za významné pro probíhající trestní řízení. Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby konkrétně specifikovaly důkazy, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách nalezeny a zajištěny, neboť to tyto orgány v momentě, kdy žádají o povolení domovní prohlídky, ještě nemohou vědět. Ostatně prohlídka je nařizována právě za účelem zjištění těchto skutečností. Rovněž nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v této velmi rané fázi trestního řízení podrobně a zcela konkrétně popsaly, jakým způsobem se měla ta která osoba podílet na trestné činnosti (to platí především u trestné činnosti, na které měla participovat větší skupina podezřelých osob, jako např. v nyní posuzované věci) a z jakých konkrétních důkazů to má vyplývat. Jakkoliv totiž musí být zásah do práva na soukromí a práva na nedotknutelnost obydlí podezřelých osob, k němuž při domovní prohlídce nevyhnutelně dochází, dostatečně odůvodněn, nelze po orgánech činných v trestním řízení v této fázi trestního řízení požadovat, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly se stejnou mírou podrobnosti, důkladnosti a jistoty jako např. rozhodnutí o samotné vině a tresu. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu.
10. K námitce stran nenaplnění podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti předmětného úkonu Ústavní soud konstatuje, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti zabýval. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že otázku neodkladnosti a neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, zpravidla se značným časovým odstupem a především s tzv. výhodou zpětného pohledu, pročež by měl být při přezkoumávání této otázky maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Ústavní soud by proto měl k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány žádné věcné důvody, a nikoliv např. toliko pro nedostatečné zdůvodnění podmínky neodkladnosti [srov. např. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu může být vadou řízení, nejde o takovou vadu, která by sama o sobě dosahovala ústavněprávní roviny (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy šetření věci, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi trestního řízení a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout jeho cíle [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3396/19 ze dne 22. 11. 2019 nebo usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
11. Z napadených příkazů k domovní prohlídce lze dovodit, z jakého důvodu považoval okresní soud tyto úkony za neodkladné. Z odůvodnění napadených příkazů jako celku - ačkoli je v tomto ohledu nadmíru úsečné a povšechné - lze dovodit, že státní zástupkyně žádala o povolení domovní prohlídky za účelem zajištění řady relativně jednoduše odstranitelných důkazů o údajné majetkové trestní činnosti stěžovatelky, jejího partnera a dalších podezřelých, mj. také rychle, jednoduše a beze zbytku odstranitelných důkazů nacházejících se na rozličných elektronických zařízeních a digitálních nosičích (např. mobilních telefonech, noteboocích, osobních počítačích apod.). V odůvodnění příkazů k domovní prohlídce je přitom poukazováno jak na důležitost důkazů, které by mohly být nalezeny a zajištěny, tak i na možnost jejich zničení a potažmo zmaření či ztížení probíhajícího trestního řízení. Ústavní soud nemohl akceptovat argument stěžovatelky, že všechny dokumenty měly k dispozici také třetí subjekty a příp. vybrané státní orgány, neboť orgány činné v trestním řízení se patrně snažily zajistit mnohem širší paletu dokumentů a materiálů (včetně např. elektronické komunikace mezi podezřelými osobami), než mohou mít k dispozici třetí subjekty a státní orgány. Kromě toho jednalo-li se opravdu o majetkovou trestní činnost spočívající mj. ve falšování rozličných dokumentů, tak informace, které lze získat kupříkladu od finančního úřadu nebo správy sociálního zabezpečení, nemusejí vytvářet skutečný a úplný obraz o tom, co se ve skutečnosti dělo.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal v postupu okresního soudu při vydání napadených příkazů k domovním prohlídkám žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní intenzity. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu