ECLI:CZ:US:2020:2.US.2805.19.1
sp. zn. II. ÚS 2805/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Chami Hyrmanove, právně zastoupené Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem Politických vězňů 911/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018 č. j. 17 Co 377/2017-507 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 3409/2018-613, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 8. 2019, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 24. 4. 2014 podala stěžovatelka žalobu na určení, že je vlastnicí bytové jednotky č. 2170/6 v domě č. p. X1, který se nachází na pozemku parc. č. X2, katastrální území části obce V., obec P., se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu č. p. X3 a pozemku parc. č. X4 o velikosti 878/33775, a to proti výše žalovanému - bývalému manželovi. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 zamítnuta. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že jej ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil; změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 3409/2018-613 odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry nalézacího soudu, jež převzal i soud odvolací, a to, že "darovací smlouva ze dne 1. 11. 2010 není neplatná pro nedostatek vůle (§37 odst. 1 obč. zák.), že žalobkyně darovací smlouvu uzavřela, jak sama tvrdila, za účelem získat půjčku od Tarika - známého manžela - žalovaného, aby mohla uhradit vzniklé dluhy, když takový motiv žalobkyně připustili i slyšení svědci, že žalobkyně neprokázala, že by vůči ní žalovaný použil nějakou výhrůžku, která by byla s to ji přinutit darovací smlouvu uzavřít, že i s výpovědí ošetřující lékařky koresponduje, že žalobkyně byla vedena snahou získat finanční prostředky a vyřešit vztah s manželem", jsou nesprávné. Stěžovatelka tvrdí, stejně jako v předchozím řízení, že její jednání, resp. na náležitosti platnosti posuzovaného právního úkonu darování (zejména svobodný projev vůle a způsobilost k právním úkonům v dané době) působila současně závažná duševní porucha stěžovatelky v době uzavření předmětné darovací smlouvy, její strach z žalovaného, jakož i jeho psychologické manipulaci s ní samotnou. Stěžovatelka má za to, že tyto tři prokázané okolnosti je nutno hodnotit vcelku a nikoli izolovaně, jak učinil soud I. stupně, když tento postup potom Městský soud v Praze nekriticky přijal.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
6. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka do petitu své ústavní stížnosti nezahrnula usnesení Nejvyššího soudu jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, jež jí zákon poskytuje (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož však k ústavní stížnosti toto poslední rozhodnutí přiložila, nepokládal Ústavní soud tento nedostatek za vady návrhu.
7. V ústavní stížnosti však stěžovatelka neuvedla žádnou argumentaci, jež by proti usnesení Nejvyššího soudu směřovala. Ústavní soud proto pouze přezkoumal jeho obsahové náležitosti a to, zda je dostatečným způsobem a v rozsahu odpovídající závažnosti věci odůvodněno, přičemž shledal, že tomu tak je. Ostatní námitky stěžovatelky směřují proti rozsudkům nižších soudů a týkají se zejména skutkových otázek. K tomu Ústavní soud uvádí, že případný kasační zásah není možný proto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny.
8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
9. Je však zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a argumentace stěžovatelky tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je tak zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta z výše uvedených důvodů, nebyl zde ani dán důvod pro stěžovatelkou navrhovaný odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu