ECLI:CZ:US:2020:2.US.2851.19.1
sp. zn. II. ÚS 2851/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele W. F., t. č. ve Vazební věznici Brno, P.O.BOX 99, právně zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2019 č. j. 7 To 290/2019-148 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 6. 2019 č. j. 2 T 63/2016-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 2019, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §148 odst. 1 tr. řádu zamítl stížnost podanou stěžovatelem proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo rozhodnuto tak, že ve smyslu §83 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, plynoucího z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2T 63/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 8 To 380/2016, jehož výkon mu byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v celkovém trvání 4 let. V odůvodnění napadeného usnesení soud uvedl, že se okresní soud řádně zabýval životem stěžovatele ve lhůtě podmíněného odsouzení, a pokud dospěl k závěru, že již nejsou splněny podmínky pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, pak takový závěr není v rozporu s obsahem provedených důkazů. Dne 18. 8. 2017 bylo rozhodnuto o tom, že podmíněné odsouzení se ponechává v platnosti, a zkušební doba byla stěžovateli prodloužena o dalších 18 měsíců. Důvodem k rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatel se ve lhůtě podmíněného odsouzení dopustil další trestné činnosti, a byl touto trestnou činností uznán vinným v trestní věci pod sp. zn. 2 T 48/2017, a této trestné činnosti se dopustil dne 28. 1. 2017, tedy v poměrně krátké době poté, co nabyl právní moci rozsudek v projednávané věci, kterým byl ukládán podmíněný trest odnětí svobody. V důsledku tohoto rozhodnutí došlo k prodloužení zkušební doby a její konec má připadnout na den 9. 8. 2020. Okresní soud se také zabýval životem stěžovatele po rozhodnutí o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a prodloužení zkušební doby, a zjistil, že se dopustil přestupků, a rovněž byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž této další trestné činnosti se dopustil dne 28. 10. 2018. Stížnostní soud se pak ztotožnil se závěrem okresního soudu, že s ohledem na chování stěžovatele po rozhodnutí o prodloužení zkušební doby již není možné jiné rozhodnutí, než rozhodnutí o změně způsobu výkonu uloženého trestu a to tak, že vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepostupovaly v dané věci s náležitou pečlivostí, když se dostatečně nezabývaly obsahem stížnosti podané stěžovatelem a dalšími přípisy, které na stížnost navazovaly, když tyto blíže rozváděly další rozhodné skutečnosti, na které měly dle názoru stěžovatele při svém rozhodování brát zřetel. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nepřistoupily k posuzované otázce objektivně, řádně nehodnotily veškeré v úvahu připadající skutečnosti, zejména pak polehčující skutečnosti a dopustily se tak libovůle. V důsledku toho vydaly soudy rozhodnutí, jímž bez řádného projednání věci způsobily omezení stěžovatelova práva na svobodu pohybu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
6. Ústavní soud v projednávané věci nesdílí shora vyložené výtky stěžovatele. Z rozhodnutí okresního soudu je patrné, že tento se podrobně zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel nedodržel podmínky odkladu výkonu trestu. Logicky a srozumitelně také vysvětlil, že shovívavosti soudu dle §86 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku brání zejména trestní minulost stěžovatele a skutečnost, že nevyužil opakovaných příležitostí k nápravě, kterých se mu dostalo, mimo jiné i v podobě prodloužení zkušební doby o 18 měsíců. Krajský soud následně prověřil námitky uvedené v jeho stížnosti, nicméně jim nepřisvědčil. Oba soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
7. Zkušební doba podmíněného odsouzení poskytuje odsouzenému možnost svým řádným životem po právní moci odsuzujícího rozsudku prokázat, že spáchání trestného činu bylo výjimečným jednáním, které není nutno sankcionovat nařízením výkonu trestu. Stěžovatel se ale dopouštěl další trestné činnosti, účel zkušební doby nebyl naplněn, a to bez ohledu na jeho subjektivní přesvědčení. Soud prvního stupně i stížnostní soud rozhodly po řádném vyhodnocení situace, jejich postup není nepřípustným zbavením osobní svobody (čl. 8 Listiny). Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jsou-li jejich závěry přiléhavé a nevykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle - v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu, a ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu