ECLI:CZ:US:2020:2.US.2936.20.1
sp. zn. II. ÚS 2936/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Kateřinou Beranovou, advokátkou, se sídlem nám. Přemysla Otakara 11. č. p. 186/1, Vysoké Mýto, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 2 T 98/2020-215 ze dne 14. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím byly porušeny čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 2 T 98/2020-215 ze dne 14. 7. 2020 bylo zastaveno trestní stíhání obviněného M. K. (dále jen "obviněný") stihaného pro skutek spočívající v tom, že v průběhu potyčky mezi jeho otcem a stěžovatelem měl napadnout stěžovatele tak, že jej oběma rukama uchopil zezadu v oblasti krku a odhodil jej na zem v místě žulové dlažby tak, že se stěžovatel udeřil hlavou o zem, v důsledku čehož utrpěl zranění, a to otřes labyrintu vnitřního ucha s následnou poruchou sluchu vlevo, jímž měl dle obžaloby spáchat přečin ublížení na zdraví. Okresní soud vyšel z průběhu incidentu, který byl zaznamenán na videozáznamu, který je rozhodujícím důkazem, a z výpovědi obviněného a svědků, neboť záznam není ozvučen. V podstatě nikdo z osob na místě přítomných nevylíčil skutkový děj tak, jak se podává ve videozáznamu. Všechny osoby se více či méně od průběhu konfliktu zaznamenaného na videozáznamu odchyluji. Soud proto velmi důsledně přezkoumal videozáznam, který byl pořizován kamerou z vozidla stojícího na silnici a uzavřel, že pokud se obviněný poté, co na něj stěžovatel nastříkal pepřový sprej, ohnal dvakrát pěstí po poškozeném v době, kdy toho moc neviděl, pak takové jednání je naprosto pochopitelné, neboť nemohl vědět, co se bude dít dál. Poškozený pak získal naprostou převahu, zkroutil obviněnému ruku za záda, tlačil ho na plot a tento nebyl schopen jakékoliv obrany, jak vyplývá z videonahrávky. Pokud tedy v tomto okamžiku zasáhl obviněný na obranu svého otce, je nutno toto jednání považovat za nutnou obranu, respektive pomoc při nutné obraně, neboť v daném okamžiku trval útok vůči jeho otci, který hrozil možností zranění jeho otce při použité páce na ruku a stržení poškozeného na zem nelze označit za zjevně nepřiměřenou obranu vzhledem ke způsobu útoku. Okresní soud proto dospěl k závěru, že jednání obviněného nemůže být trestným činem, neboť jednal v nutné obraně a navíc neměl vůbec v úmyslu, ať již přímém či nepřímém, způsobit poškozenému újmu na zdraví.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel poukazuje na to, že poslední listinou, kterou o věci obdržel, bylo sdělení státní zástupkyně, že podala ve věci obžalobu. Následně již neobdržel ničeho až do doby, kdy advokátka stěžovatele z vlastní iniciativy nahlédla dne 28. 8. 2020 do soudního spisu a zjistila, že věc je pravomocně skončena. Stěžovateli jako poškozenému nebyla doručena ani obžaloba, ani následné rozsáhlé podání obviněného s návrhem na předběžné projednání obžaloby. Nebyl vyrozuměn o tom, že obžaloba bude předběžně projednána v neveřejném zasedání a nebyl vyrozuměn ani o tom, že soud v neveřejném zasedání při předběžném projednání obžaloby vydal usnesení, jímž trestní stíhání obviněného zastavil.
4. Stěžovatel namítá, že byť Okresní soud v Ústí nad Orlicí postupoval formálně po právu, neboť trestní řád mu takový postup umožňuje, avšak tímto postupem nepřípustně porušil základní práva stěžovatele zaručená mu ústavním pořádkem a jednal v rozporu s požadavky spravedlivého procesu a s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pro soud byl rozhodujícím důkazem o věci kamerový záznam a na základě jeho vyhodnocení soud o věci rozhodl. Je však třeba upozornit na to, že jednotlivé orgány činné v trestním řízení také měly k dispozici kamerový záznam při hodnocení důkazů a vyhodnotily jej v kontextu dalších důkazů zcela opačně než soud. Podle stěžovatele k řádnému objasnění skutkového stavu je třeba v tomto případě také zjišťovat, co mu předcházelo a zapříčinilo celou situaci, jak se jednotliví aktéři chovali při incidentu včetně jejich slovních projevů, když kamerový záznam je bez zvuku, k tomu tedy bylo třeba provádět důkazy svědeckými výpověďmi a teprve po provedení komplexního dokazování a vyjádření účastníků k němu měl soud přistoupit k vyhodnocení všech důkazů a o věci rozhodnout.
5. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v tom, že mu nebyla doručena obžaloba, nebyl vyrozuměn o rozsáhlém (desetistránkovém) vyjádření obviněného s návrhem na předběžné projednání obžaloby, nebyl vyrozuměn ani o tom, že soud bude v neveřejném zasedání předběžně projednávat obžalobu a konečně nebyl vyrozuměn ani o rozhodnutí, kterým byla věc pravomocně skončena, a nemohl se tedy k žádným těmto podáním včas vyjádřit. Zásah do svého práva na ochranu vlastnictví pak stěžovatel spatřuje v tom, že mu při projednávaném incidentu byla způsobena vážná újma na zdraví trvalého charakteru, za níž mu měla být přisouzena kompenzace ve výši přesahující 700 000 Kč.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Obecný soud své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného řádně odůvodnil a postupoval v souladu s příslušnými předpisy podústavního práva. Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry přezkoumávat, neboť činit skutkové závěry a vyvozovat z nich jejich právní posouzení na úrovni podústavního práva je rolí obecných soudů.
9. Stěžovateli pak v trestním řízení, v němž vystupoval jako poškozený, nenáleží právo na zachování rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poškozenému sice trestní řád poskytuje ochranu některých jeho práv, nicméně nikoli rovnoprávné postavení s obviněným. Některá práva poškozeného ou v trestím řízení nabýt ústavního rozměru, avšak nikoli v případě, kdy obecné soudy přesvědčivým způsobem shledají, že je třeba trestní stíhání proti obviněnému zastavit. Případné nároky na náhradu tvrzené škody na stěžovatelově zdraví ostatně může stěžovatel uplatnit v civilním řízní.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu