ECLI:CZ:US:2020:2.US.2960.19.1
sp. zn. II. ÚS 2960/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. F. V. B., zastoupeného JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem, Fügnerova 812/2, Děčín I, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2019 č. j. 21 Co 132/2019-1564 a proti jinému zásahu státu spočívajícímu v postupu Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 0 Nc 304/2012 spojený s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku I bodu 1. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2019 č. j. 21 Co 132/2019-1564, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") rozhodl ve sporu týkající se nezletilé dcery stěžovatele (otce) takto:
I. Otec je povinen platit výživné na nezletilou (...) s účinností od 1. 11. 2012 do 31. 3. 2016 v částce 4 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 4. 2016 do 29. 11. 2017 se výživné otci neurčuje, s účinností od 28. 11. 2017 do 31. 7. 2018 se otci určuje výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 8. 2018 se výživné zvyšuje na částku 4 700 Kč měsíčně, splatné vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky.
II. Dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2012 do 28. 2. 2019 ve výši 144 998 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
III. Nezletilá je povinna podrobit se výuce španělštiny v rozsahu dvou hodin týdně v místě svého trvalého bydliště, kdy otci se ukládá, aby zajistil vyučujícího a výuku hradil. Nezletilá je povinna účastnit se telefonického kontaktu s otcem každé úterý a čtvrtek v měsíci, a to od 18 hodin v trvání nejméně deseti minut prostřednictvím zařízení iPOD či jiného telefonického zařízení (vždy jeden den v týdnu, kdy probíhá telefonický kontakt, je matka povinna nezletilé zajistit přístup k internetu, aby mohl mít otec s dcerou i obrazový přenos).
IV. Matka je povinna zasílat otci písemné informace o zdravotním stavu, zájmových kroužcích a prospěchu nezletilé (...) ve škole, a to nejméně jednou za tři měsíce, rovněž je povinna docházet s nezletilou do Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, se sídlem (...), případně do jiného obdobného zařízení s frekvencí minimálně 1x za 2 měsíce po dobu 1 roku.
V. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou poslední víkend v měsíci v únoru 2019 v sobotu od 13 do 15 hodin, a to v bydlišti matky a ze její přítomnosti, v neděli od 13 do 16 hodin, mimo bydliště matky a bez přítomnosti matky, dále poslední víkend v měsíci v březnu 2019 od 12 hodin do 18 hodin v sobotu a od 12 hodin do 18 hodin v neděli, poslední víkend v květnu 2019 od soboty od 12 hodin do neděle do 18 hodin, během letních prázdnin pak od 30. 6. od 12 hodin do 5. 7. do 18 hodin, a dále pak od 1. 8. 2019 od 12 hodin do 12. 8. 2019 do 18 hodin, kdy je otec povinen pobývat v roce 2019 s nezletilou na území České republiky, od 1. 9. 2019 pak každý osmý víkend od pátku od 15 hodin do neděle do 18 hodin, o Vánocích v lichý rok od 26. 12. od 12 hodin do 30. 12. do 18 hodina v sudý rok od 29. 12. od 12 hodin do 1. 1. do 18 hodin. Od následujícího kalendářního roku je otec oprávněn stýkat nadále o víkendech tak, jak je styk upraven od 1. 9. 2019, dále pak se o letních prázdninách dva týdny v červenci každého roku, jeden týden v srpnu každého roku s tím, že termín matce sdělí do 30. 4. každého roku, o jarních prázdninách, v lichém roce od 15 hodin v den předcházející začátku prázdnin do 15 hodin v den předcházejícímu školnímu vyučování a v sudém roce pak o podzimních prázdninách od 15 hodin v den předcházející začátku prázdnin do 15 hodin v den předcházejícímu školnímu vyučování, kdy otec je oprávněn bydliště matky v první den styku a tam ji také v 18 hodin v poslední den styku odevzdá. Od roku 2020 pak omezení pro pobyt nezletilé v průběhu styku s otcem pouze na území České republiky neplatí, otec je oprávněn vycestovat s nezletilou do zemí EU a Velké Británie, v případě, že by chtěl vycestovat s nezletilou mimo tyto země, je nutné v letech 2020-2023 k vycestování spolu s nezletilou souhlas matky, v případě, že jej neobdrží, poté se může domáhat rozhodnutí soudu, v následujících letech již omezení neplatí.
Ve výrocích VI. a VII. soud rozhodl o nákladech řízení.
2. Ústavní stížností napadeným výrokem I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto tak, že:
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I v části o úpravě vyživovací povinnosti otce k nezletilé v období od 1. 11. 2012 do 29. 11. 2017, ve výrocích II, III v té části, v níž je upraven telefonický kontakt nezletilé s otcem, IV a V mění takto:
1. Otec je povinen platit výživné pro nezletilou (...) s účinností od 1. 11. 2012 do 31. 3. 2016 a s účinností od 22. 1. 2017 do 29. 11. 2017 v částce 4 500 Kč měsíčně, s účinností od 1. 4. 2016 do 21. 1. 2017 se otci výživné neurčuje. Výživné je splatné do pátého dne každého měsíce předem k rukám matky nezletilé. Nedoplatek na výživném za období od 1. 11. 2012 do 29. 11. 2017 v částce 165 188 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky nezletilé do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
2. Matce se ukládá povinnost zajistit účast nezletilé (...) na telefonickém kontaktu s otcem každé úterý a čtvrtek od 18 hodin v trvání nejméně dvaceti minut s tím, že minimálně v jednom dnu v týdnu, kdy probíhá telefonický kontakt, je matka povinna nezletilé zajistit přístup k internetu za účelem obrazového přenosu.
3. Matka je povinna zasílat otci písemné informace o zdravotním stavu, prospěchu a mimoškolních aktivitách nezletilé (...) nejméně jednou za měsíce (sic!). O významných záležitostech nezletilé (...) je matka povinna otce informovat bez zbytečného odkladu.
4. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou (...) vždy ve čtvrtek a v pátek každého třetího týdne v měsíci v době od 15 do 17 hodin za asistence (...), psycholožky, v Manželské a rodinné poradně (...), a to od právní moci tohoto rozsudku. Matce a otci se ukládá využít odbornou psychologickou poradenskou pomoc pro sebe a odbornou pedopsychologickou poradenskou pomoc pro nezletilou (...) u psycholožky (...) v Manželské a rodinné poradně (...). Účastníci jsou povinni zahájit odbornou psychologickou poradenskou pomoc od právní moci tohoto rozsudku.
3. Ústavní stížností nenapadeným výrokem II rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že "ve zbývající části výroku pod bodem I o vyživovací povinnosti otce k nezletilé (...) v době od 30. 11. 2017 nadále, ve zbývající části výroku pod bodem III o výuce španělského jazyka a ve výrocích pod body VI a VII se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení".
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel úvodem připomíná, že téměř sedm let trvající řízení ve věci úpravy poměrů k jeho nezletilé dceři nepřineslo výsledek, který by skutečně respektoval a chránil zájmy nezletilé. Připomíná, že již jednou mu bylo nálezem sp. zn. I. ÚS 3296/17 vyhověno, ale obecné soudy závěry nálezu nerespektují.
5. Stěžovatel velmi podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, jakož i průběžně přijatá předběžná opatření.
6. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho právo na rodinný život a péči o děti zaručené v článku 10 odst. 2 a článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdí porušení práva na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy ve spojení se základním právem na účinné opravné prostředky zaručené článkem 13 Úmluvy a porušení zákazu diskriminace zaručené článkem 14 Úmluvy.
7. Stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení a jeho neefektivitu. Přesto, že v řízení bylo provedeno poměrně velké množství procesních úkonů, tyto úkony nebyly efektivní. Například soud opakovaně (i přes již zřejmou nefunkčnost) stanoví rodičům povinnost spolupráce v rodinné poradně po sedm let trvajícím vyhroceném sporu.
8. Soudy dle stěžovatele dostatečně nezjišťovaly nejlepší zájem dítěte, dítě mělo a má velmi omezený kontakt s otcem, nesmělo a nesmí opustit území České republiky, je odříznuto od části příbuzných.
9. Stěžovatel namítá též diskriminaci ze strany soudů spojenou s tím, že stěžovatel je cizinec a nemluví česky.
10. Namítá též nesprávně stanovenou výši výživného zejména proto, že krajský soud stanovil stěžovateli povinnost uhradit výživné za období od 22. 1. 2017 do 29. 11. 2017, tedy za dobu, kdy byl stěžovatel vazebně stíhán za trestný čin únosu nezletilé dcery do zahraničí. Stěžovatel připomíná, že Nejvyšší soud pravomocný odsuzující rozsudek zrušil a trestní stíhání tak není pravomocně skončeno. Soudy se též nedostatečně zabývaly výší příjmů a výdajů na straně stěžovatele.
11. Stanovení telefonického kontaktu považuje stěžovatel za nedostatečné a rozporné se zájmem dítěte, zejména jeho zájmu na zachování kulturní identity nezletilé.
12. Výrok I, bod 3 napadeného rozhodnutí je podle názoru stěžovatele neurčitý ("jednou za měsíce"), jelikož v rozsudku není uvedena přesná frekvence, kdy je matka povinna otci podávat informaci o dítěti.
13. Při stanovení osobního kontaktu stěžovatele s nezletilou se krajský soud dostatečně nevypořádal s nejlepším zájmem nezletilé. Stěžovatel má za to, že soud prvého stupně se zdánlivě rozumným, ale nefunkčním rozsudkem snažil zbavit odpovědnosti. Stěžovatel sám v odvolání zdůraznil, že rozsudek zakládal obrovský prostor pro obstrukce ze strany matky, které mohou mít výrazně negativní dopad na vývoj nezletilé. Krajský soud rozhodnutí změnil, rozhodl o asistovaném styku, což je však velmi významným omezením osobního kontaktu mezi rodičem a dítětem. Stěžovatel připomíná, že v zájmu dítěte je jeho nejširší osobní kontakt s oběma rodiči. Omezení takového kontaktu musí být jen zcela výjimečným a konkrétně odůvodněným opatřením. Dokazování ze strany soudů nebylo dle stěžovatele důkladné a dostatečné. Stěžovatel považuje odůvodnění rozhodnutí za nedostatečné, krajský soud rezignoval na svou úlohu a nechává vývoj pouze na rodičích. Stěžovatel rozporuje též skutečnost, že asistovaný kontakt musí probíhat s psycholožkou, která umí anglicky, neboť rodnou řečí stěžovatele je španělština a švédština a na komunikaci se soudem v angličtině přistoupil jen ze své dobré vůle.
14. Stěžovatel se též vymezuje vůči odůvodnění výroku II (ústavní stížností nenapadeného) týkající se výuky španělštiny pro nezletilou.
15. Stěžovatel konečně tvrdí, že postup soudů obou stupňů představuje "jiný zásah" orgánů veřejné moci. Dodává, že má na vyslovení protiústavnosti zásahu konkrétní právní zájem, neboť on i jeho dcera utrpěli postupem obecných soudů značnou újmu a vyslovení nezákonností zásahu orgánů veřejné moci je předpokladem pro přiznání náhrady dle zákona č. 82/1998 Sb.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
17. Ústavní stížnost je přípustná v části, v níž stěžovatel brojí proti výroku I rozsudku krajského soudu (§75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu a contrario).
18. Ústavní stížnost je nepřípustná v části, v níž stěžovatel brojí proti "jinému zásahu státu spočívajícím v postupu Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 0 Nc 304/2012". Pravomoc Ústavního soudu je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dán jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Pokud jde o řízení před soudem, je samotný "postup soudu" zpochybnitelný v řízení o ústavní stížnosti napadající konečné rozhodnutí soudu. Stěžovatel tak ostatně činí, neboť v záhlaví ústavní stížnosti sice vymezuje předmět ústavní stížnost též jako směřující vůči "jinému zásahu státu" spočívajícím v "postupu soudů" obou stupňů, petit ústavní stížnosti však již vůči jinému zásahu nesměřuje a napadá již jen výrok I. rozhodnutí krajského soudu.
19. Argumentuje-li stěžovatel nepřiměřenou délkou řízení, je nutno s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti tvrzený zásah spočívající v průtazích řízení napadat jinými procesními prostředky, přičemž teprve po jejich vyčerpání je možno uvedenou argumentaci předestřít též v ústavní stížnosti k meritornímu posouzení. K tomu Ústavní soud dodává, že jsou-li předmětem ústavní stížnosti soudní rozhodnutí, nemůže být jeho případnou kasací jakkoli zhojen tvrzený zásah spočívající v nepřiměřené délce řízení.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil a jeho judikatura se postupně vyvíjela [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629); nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617); nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477), IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018].
22. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však platí, že střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte.
23. Čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte stanoví právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (č. 91/2005 Sb.m.s.) platí: "1. Dítě a jeho rodiče mají právo navázat a udržovat vzájemný pravidelný styk. 2. Tento styk lze omezit nebo vyloučit pouze tam, kde to je nezbytné v nejlepším zájmu dítěte. 3. V případě, že není v nejlepším zájmu dítěte udržovat styk s jedním z rodičů bez dohledu, je třeba zvážit možnost osobního styku s dohledem nebo jiné formy styku s tímto rodičem".
24. Ústavní soud tak musel posoudit, zda rozhodnutí o formě styku stěžovatele s nezletilou dcerou (asistovaný styk, telefonický kontakt), resp. jeho rozsah, je možno zdůvodnit nejlepším zájmem dítěte, resp. zda soudy se při výkladu tohoto pojmu nedopustily zjevné libovůle.
25. Jak připomenul Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
26. Nejlepší zájem dítěte je tedy definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
27. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, popř. jej omezí pouze v nezbytném rozsahu. Posouzení těchto otázek přitom opět patří primárně do kompetence obecných soudů.
28. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
29. Stěžovatel má bezpochyby pravdu v tom, že v obecné rovině je širší styk dcery s otcem žádoucí, stejně tak je důležité zachování identity, kterou má dcera po otci (znalost jazyka apod.), vždy je však nutno tato obecná východiska konfrontovat s konkrétními skutkovými okolnosti případu. V posuzovaném případu je zjevné, že vzájemný vztah rodičů je velmi napjatý, jakož i to, že nezletilá styk se stěžovatelem odmítá. Posuzovaný případ je specifický taktéž tím, že stěžovatel je trestně stíhán pro únos své nezletilé dcery do zahraniční. Jakkoli stěžovatel upozorňuje na to, že trestní stíhání stále probíhá a nebyl pravomocně odsouzen (odsuzující rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem a řízení pokračuje), není sporu o tom, že stěžovatel dceru odvezl proti vůli matky mimo Českou republiku na 10 měsíců (do zásahu policie ve Švédsku) znemožnil kontakt dcery s matkou, resp. matky s dcerou.
30. V této situaci je zjevné, že zcela standardní řešení úpravy styku nezletilé se stěžovatelem nebylo v době rozhodování soudů možné a reálné. Pokud odvolací soud na základě v napadeném rozhodnutí rekapitulovaných skutkových zjištění dospěl k závěru, že v zájmu dítěte je prozatím pouze asistovaný styk za účasti psycholožky, resp. pravidelný telefonní kontakt (z důvodu pobytu stěžovatele v zahraničí), nespatřuje Ústavní soud v daných závěrech projev libovůle, nýbrž s ohledem na neochotu dcery se s otcem vídat, naopak jako možné východisko pro řešení sporu a pro další postupné obnovení širšího kontaktu dcery se stěžovatelem. Ani frekvence styku, resp. kontaktů není s ohledem na skutkové okolnosti věci stanovena svévolně či nepřiměřeně.
31. Pokud stěžovatel odkazuje na předchozí rozhodnutí v jeho věci I. ÚS 3296/17, je nutno uvést, že se týkalo možnosti fyzického (nejen telefonního) kontaktu nezletilé se stěžovatelem v době, kdy byl na území České republiky držen ve vazbě v rámci trestního stíhání za tvrzený únos nezletilé. Fyzický kontakt nezletilé se stěžovatelem mu nyní napadeným rozhodnutím není upírán, pouze je, s ohledem na neochotu nezletilé se s otcem vídat, nařízen za přítomnosti psycholožky.
32. Pokud stěžovatel napadá neohlášenou návštěvu pracovníka OSPOD u nezletilé v době, kdy s ní byla její babička, aby zjistil, proč se nechce vídat s otcem (resp. babičkou po otci) a považuje to za necitlivé zatažení osmileté holčičky do sporu (resp. necitlivý zásah do osobní sféry dítěte), jde o poměrně účelovou argumentaci. Nelze na straně jedné argumentovat nejlepším zájmem dcery, jak stěžovatel činí, na straně druhé ji "nezatahovat do sporu" a nezjistit, jaký je její vztah k otci či jeho rodině. Pokud byla návštěva pracovníka OSPOD učiněna bez ohlášení a v době nepřítomností matky, lze to považovat naopak za snahu předejít jiným námitkám spočívajících např. v tvrzené přípravě dcery na plánovanou návštěvu, její ovlivnění přítomnou matkou apod.
33. Soud logicky přihlédl k přáním nezletilé, přičemž je nutno vzít v potaz, že jakýkoli vynucený styk činěný proti vůli dítěte není v jeho zájmu (srov. též nálezy sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91), sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253) či sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019).
34. Stěžovatel sám uznává, že vztahy mezi rodiči jsou velmi vyhrocené, spor se táhne téměř sedm let. Z pohledu Ústavního soudu je velmi důležité po takto dlouhé době neustálých předběžných opatření konečně rodinné vztahy právně etablovat alespoň tak, aby bylo možno je nadále rozvíjet (či se o to alespoň pokusit) a vztah dcery k otci postupně obnovovat.
34. Zvolený asistovaný styk se tak nejeví jako rozporný s nejlepším zájmem dítěte, ale naopak jako řešení, které by mělo po psychické stránce dítěti pomoci nalézt k druhému rodiči ztracenou vazbu. Jakmile se postoj dcery zlepší, je bezpochyby vhodné styk postupně rozšiřovat. Soudy však nemohou odhlédnout od shora popsaných skutků, které jsou stěžovateli kladeny za vinu v trestním řízení (resp. možných rizik z nich plynoucích), bez ohledu na to, jak bude jednání stěžovatele kvalifikováno z pohledu trestního práva. V kombinaci s nechutí nezletilé se se stěžovatelem vídat, mohly obecné soudy stěží zvolit řešení standardní, ať již jde o střídavou péči, či péči matky se širokým stykem otce, resp. styk otce s dcerou bez přítomnosti psychologa.
35. Z uvedeného pohledu nelze napadené rozhodnutí krajského soudu vnímat jako exces či svévoli porušující ústavní práva stěžovatele, ale jako snahu celou věc z roviny trvalého sporu a letitého provizoria předběžných opatření přenést do roviny postupného narovnání vztahů alespoň v rozumně dosažitelné míře s ohledem na specifické a velmi vyhrocené okolnosti celého případu. Stěžovatel sice napadá nařízení rodinné terapie jako zbytečné a nefunkční, stejně tak nařízení asistovaného styku jako nedostatečné, je však otázkou, jak jinak rodinné vztahy alespoň v určité míře urovnat bez větších rizik pro nezletilou, o kterou se jedná především.
36. V případě kolize zájmu dítěte a zájmů a práv rodičů, musí nezbytně práva rodičů ustoupit. V případě jakéhokoli zlepšení vztahů nezletilé k stěžovateli je jistě zcela na místě styk postupně rozšiřovat a přizpůsobovat standardním modelům péče.
37. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že vynucování vztahu nebo určení styku za podmínek, které nezletilá nebude akceptovat, nepovede ke změně odmítavého přístupu nezletilé, nelze této úvaze ničeho vytknout.
38. Stěžovateli nelze přisvědčit, že "dítě nesmělo a nesmí opustit území České republiky", neboť svobodu pohybu jeho nezletilé dcery obecně napadené rozhodnutí nijak neřeší, resp. neomezuje, pouze stanovuje rozsah styku s otcem.
39. Konečně jde-li o způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů ve vztahu k určení výše výživného, Ústavní soud konstantně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími nemůže přisvědčit stěžovateli, že by se ze strany obecných soudů jednalo o libovůli, resp. extrémní exces při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance. I výklad týkající se výpočtu výživného za dobu, po kterou byl stěžovatel ve vazbě, ústavně obstojí. Jakkoli nebylo trestní řízení dosud pravomocně ukončeno (resp. pravomocné odsuzující rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud a řízení pokračuje), bylo vzetí do vazby reakcí na stěžovatelovo jednání (odvezení nezletilé do ciziny bez souhlasu matky), které stěžovatel nepopírá. Samo rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby taktéž přezkoumal Ústavní soud a neshledal na něm protiústavní vadu (srov. usnesení I. ÚS 3337/17). Nepřiznání výživného dceři stěžovatele za dobu, kdy byl stěžovatel ve vazbě, by se tak vůči dceři nejevilo jako spravedlivé.
40. Pokud jde o námitku neurčitosti rozhodnutí ve vztahu k povinnosti matky zasílat stěžovateli písemné informace o zdravotním stavu, prospěchu a mimoškolních aktivitách nezletilé ("jednou za měsíce"), jde o zjevný překlep, který lze interpretací překlenout ("jednou za měsíc") a není rolí Ústavního soudu napravovat zjevné nesprávnosti v psaní.
41. Argumentace vůči odůvodnění výroku II rozhodnutí krajského soudu (týkající se výuky španělštiny pro nezletilou) není relevantní, neboť tento výrok (jakožto kasační výrok odvolacího soudu) nebyl (a ani nemohl být) ústavní stížností napaden, neboť jím řízení v dané části nebylo pravomocně skončeno.
42. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
43. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Stejný osud sdílí též návrh na odklad vykonatelnosti výroku I bodu 1. napadeného rozsudku týkajícího se dlužného výživného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu