ECLI:CZ:US:2020:2.US.303.20.1
sp. zn. II. ÚS 303/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Neničky, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 558/25, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2823/2019-282 ze dne 6. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel uvádí, že si pronajímal od hlavního města Prahy (dále jen "vedlejší účastník") pozemek na Václavském náměstí, na němž měl umístěn prodejní stánek. V nájemní smlouvě si strany sjednaly smluvní pokutu pro případ, že stěžovatel po skončení nájmu nevyklidí pozemek, a to ve výši 10 000 Kč denně až do předání pozemku vedlejšímu účastníkovi. Vedlejší účastník vypověděl nájemní smlouvu tak, že sjednaná výpovědní doba skončila 31. 12. 2012. Stěžovatel uvádí, že k "protokolárnímu předání předmětné části pozemku stěžovatelem došlo až 11. 8. 2013". Vedlejší účastník se po stěžovateli domáhá zaplacení smluvní pokuty za období od 2. 1. 2013 do 11. 8. 2013 v celkové výši 2 220 000 Kč, a to ve třech civilních řízeních. V projednávaném případě žaloval vedlejší účastník stěžovatele na zaplacení 300 000 Kč jako smluvní pokuty za období od 2. 1. 2013 do 31. 1. 2013. Ústavní soud si vyžádal rozsudky obecných soudů, jimiž bylo o žalobě rozhodnuto, jakož i dovolání, které stěžovatel v této věci podal, a zjistil z nich následující skutečnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 10. 2018 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Podle obvodního soudu sice nebylo ujednání o smluvní pokutě v dané výši samo o sobě v rozporu s dobrými mravy, avšak vymáhání smluvní pokuty za příslušné období představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V lednu 2013, za nějž se vedlejší účastník domáhal smluvní pokuty, podle obvodního soudu nemohl stěžovatel pozemek vyklidit vzhledem k "nařízení Rady hlavního města Prahy č. 95", jímž bylo zakázáno až do března provádět jakékoliv výkopové práce na příslušném místě. S ohledem na to, že stěžovatelův stánek je připojen k inženýrským sítím, nemohlo bez těchto prací dojít k vyklizení pozemku. Podle obvodního soudu bylo dále prokázáno, že stěžovateli bylo smlouvou ze dne 9. 8. 2013 pronajato stejné místo za účelem provozování prodejního stánku, které bylo pouze odlišně označeno. Stěžovatel neporušoval jako nájemce své povinnosti a uhradil bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku, přičemž vedlejší účastník vzal žalobu v této části zpět.
3. Vedlejší účastník se proti tomuto rozsudku odvolal. Namítal mimo jiné, že akt Rady hlavního města Prahy č. 95 ze dne 31. 1. 2012 byl usnesením, které je závazné pouze pro vedlejšího účastníka, a nikoliv pro stěžovatele - nešlo totiž o obecně závaznou vyhlášku ani nařízení hlavního města Prahy. Dále uvedl, že stěžovateli byl ve skutečnosti nově pronajat odlišný pozemek.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že v plném rozsahu vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovateli povinnost zaplatit 300 000 Kč. Otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě byla dle městského soudu mezi týmiž účastníky vyřešena v souvisejícím sporu o jinou část smluvní pokuty, a to rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1649/2017 ze dne 23. 1. 2018. Podle něj ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, výše smluvní pokuty totiž "odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem." Městský soud se však neztotožnil s argumentací stěžovatele, že vymáhání smluvní pokuty za předmětné období je zneužitím práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník z roku 2012"). Podle městského soudu učinil obvodní soud nesprávný závěr, že stěžovateli byl smlouvou ze dne 9. 8. 2013 znovu pronajat identický pozemek, který byl pouze jinak označen - ve skutečnosti šlo o pozemek odlišný. Přesvědčení stěžovatele, že si pronajímá stále stejné místo, považoval městský soud za bezdůvodné s ohledem na "zřejmou odlišnost předmětu nájemní smlouvy". Poukaz stěžovatele na usnesení Rady hlavního města Prahy č. 95 ze dne 31. 1. 2012 a v něm obsažený "interní zákaz provádění výkopových prací" městský soud označil za účelový argument. Přisvědčil námitce vedlejšího účastníka, že stěžovatel se o reálné vyklizení pozemku ani nepokusil, neboť jej vyklidit nechtěl a nechce. Podle městského soudu stěžovatel i nadále bez právního důvodu užívá původní pozemek, ačkoliv podle nájemní smlouvy ze dne 9. 8. 2013 má užívat pozemek jiný. Městský soud tak shledal, že vedlejší účastník se po právu domáhá zaplacení smluvní pokuty.
5. Stěžovatel v dovolání uvedl, že nezpochybňuje platnost ujednání o smluvní pokutě, avšak vymáhání za předmětné období podle něj představuje zneužití práva. Podle stěžovatele má smluvní pokuta v obecné rovině plnit funkce zajišťovací (tu stěžovatel označuje rovněž jako preventivní), uhrazovací (kompenzační) a sankční, vymáhaná smluvní pokuta však žádnou z těchto funkcí plnit neměla. Zajišťovací funkci, spočívající dle stěžovatele ve splnění zajištěné povinnosti vyklidit předmět nájmu, vedlejší účastník nesledoval, jelikož nepodal proti stěžovateli žalobu na vyklizení. Ta přitom představuje "zjevně účinnější prostředek", jak se vyklizení domoci. Sankční funkci by smluvní pokuta dle stěžovatele mohla sledovat jen v případě, že si to strany ujednají, což stěžovatel dovozuje z §545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "občanský zákoník z roku 1964"). Smluvní pokuta neměla plnit ani uhrazovací funkci - vedlejší účastník ostatně ani netvrdil, že by mu jakákoliv škoda vznikla. Podle stěžovatele tak vedlejší účastník usiluje o dosažení nepatřičného zisku. Stěžovatel argumentuje, že tento účel je v českém soukromém právu zakázán, a dovozuje, že ze strany vedlejšího účastníka dochází ke zjevnému zneužití práva.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle §237 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je v konečném důsledku v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že námitka zjevného zneužití práva měla být posuzována jako námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, a nikoliv dle §8 občanského zákoníku z roku 2012, neboť ani ustanovení §3030 tohoto zákona nezakládá pravou zpětnou účinnost §1 až §14 tohoto zákona. Dále připomněl, že výši smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích nebylo dle občanského zákoníku z roku 1964 možné moderovat. Podle Nejvyššího soudu by úvahu městského soudu, zda šlo v projednávaném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, bylo v dovolacím řízení možné zpochybňovat jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená. Taková situace ovšem nenastala. Podle Nejvyššího soudu nebyla smluvní pokuta pro stěžovatele dostatečnou pobídkou k tomu, aby předmět nájmu vyklidil. Její výše je tak přinejmenším adekvátní tomu, nakolik si stěžovatel cenil možnosti daný pozemek dále užívat. V této souvislosti označil Nejvyšší soud za tendenční úvahy stěžovatele, že se vedlejší účastník snaží dosáhnout nepatřičného zisku. Celková výše smluvní pokuty je pak důsledkem déletrvajícího prodlení stěžovatele se splněním zajištěné povinnosti.
II. Argumentace stěžovatele
7. Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozuje, že soudy mají povinnost vypořádat se s právní argumentací účastníka řízení. To sice neznamená nutnost podrobně odpovědět na každý argument, avšak jde-li o argument, který je pro věc zásadní, soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat - zvláště pokud je podepřen názory právní vědy nebo judikaturou. Stěžovatel uvádí, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a že rovněž Nejvyšší soud musí odůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost dle §237 občanského soudního řádu.
8. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nedostál těmto požadavkům a v napadeném usnesení nereagoval na jeho argumentaci, navíc podepřenou odkazy na odbornou literaturu a judikaturu. Nejvyšší soud se soustředil na problematiku nemožnosti moderace smluvní pokuty v režimu občanského zákoníku z roku 1964, na otázku přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě a nárůst její výše v důsledku déletrvajícího prodlení se splněním zajištěné povinnosti. To však bezprostředně nesouvisí s problematikou předestřenou v dovolání, totiž zda může výkon práva na zaplacení smluvní pokuty představovat zjevné zneužití práva v situaci, kdy smluvní pokuta sleduje objektivním právem reprobovaný účel. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze uvedl, že by výkon práva na smluvní pokutu mohl být v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, avšak že neshledal úvahu městského soudu v tomto ohledu za zjevně nepřiměřenou. Dle stěžovatele ovšem nevyložil, jak k tomuto závěru dospěl. Výslovně se nevypořádal ani se stěžovatelem zmiňovanými judikáty.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Podle stěžovatele nebylo usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání jako nepřípustného dle §237 občanského soudního řádu dostatečně odůvodněno, neboť se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho argumentací. Podle judikatury Ústavního soudu má Nejvyšší soud povinnost své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přitom přezkoumává, "zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání [...] a také zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání nepřípustným" [nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 22; srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423), body 22-23; nález sp. zn. I. ÚS 281/18 ze dne 2. 10. 2018, bod 45; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Povinností soudů je vypořádat se s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247), bod 21], a proto i Nejvyšší soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost reagovat na argumentaci dovolatele [srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423), body 23-24]. V obecné rovině se tak lze ztotožnit s argumentací stěžovatele ohledně povinnosti Nejvyššího soudu odůvodňovat rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Na rozdíl od stěžovatele však Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud odůvodněním napadeného usnesení nevybočil z takto vytyčených ústavních mezí.
11. Nejvyšší soud reagoval na argumentaci stěžovatele, že vedlejší účastník se snaží dosáhnout nepatřičného zisku - právě z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že došlo ke zjevnému zneužití práva. Tuto úvahu jako celek označil Nejvyšší soud za tendenční. Ani výše smluvní pokuty totiž dle Nejvyššího soudu nepřiměla stěžovatele pozemek vyklidit. Možnost dále užívat předmět nájmu tak podle Nejvyššího soudu má pro stěžovatele hodnotu přinejmenším odpovídající výši smluvní pokuty. Vzhledem k tomu a k potenciálnímu zisku, kterého lze podnikáním na daném místě dosáhnout, podle Nejvyššího soudu neobstojí úvaha o nepatřičnosti zisku na straně vedlejšího účastníka. Ve skutečnosti se tak stěžovatel domáhá toho, aby Nejvyšší soud poskytl podrobnější odpověď na jeho argumentaci. Tuto povinnost však Nejvyšší soud v projednávané věci neměl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že nepovažoval částku, kterou by vedlejší účastník získal při vymožení smluvní pokuty, za nepatřičnou; neztotožnil se tedy s argumentací stěžovatele, podle něhož je vymáháním smluvní pokuty sledován zakázaný účel.
12. Detaily argumentace stěžovatele nelze označit za natolik zásadní, aby vyžadovaly výslovnou odpověď ze strany Nejvyššího soudu. Zakládají se totiž na chybném pochopení úlohy smluvní pokuty. Stěžovatel ze skutečnosti, že proti němu nebyla podána žaloba na vyklizení, dovozuje, že účelem vymáhané smluvní pokuty nebylo přimět ho k vyklizení předmětu nájmu. Tato úvaha ovšem neobstojí - je na vedlejším účastníkovi, jaké prostředky volí k ochraně svého vlastnického práva. Skutečnost, že smluvní pokuta nepřiměla stěžovatele k vyklizení předmětu nájmu, může svědčit o tom, že její (dosavadní) výše není dostatečná, avšak neplyne z toho, že by smluvní pokuta tento účel vůbec nesledovala. Nesprávná je i úvaha stěžovatele, že smluvní pokuta může plnit sankční funkci, jen je-li to výslovně ujednáno. Stěžovatel to dovozuje z §545 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, podle něhož "[v]ěřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto." Toto ustanovení se týká povahy smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody, ale neupravuje její sankční funkci. Citované ustanovení nijak neomezuje možnost domáhat se smluvní pokuty, i když žádná škoda způsobena nebyla - v takovém případě přitom smluvní pokuta zjevně kompenzační (reparační) funkci nesleduje, může naopak plnit funkci sankční. S argumentací stěžovatele, podle níž neplnila smluvní pokuta právem aprobované funkce, se tak nelze ztotožnit.
13. Jelikož Nejvyšší soud při odůvodnění svého usnesení nevybočil z ústavních mezí, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu