ECLI:CZ:US:2020:2.US.318.20.1
sp. zn. II. ÚS 318/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti RNDr. Petra Coufa, zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2020, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. V řízení o žalobě o určení dědického práva, vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 4/2012, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018 č. j. 39 Co 399/2015-1515 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom možné předčasnosti podání ústavní stížnosti, a to vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je zrušující, ale podle jeho názoru řízení sice bude dále pokračovat u obecných soudů, a je nicméně nepochybné, že závěry Nejvyššího soudu učiněné v napadeném rozhodnutí jsou a budou pro další řízení závazné.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
7. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, a v dané věci nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivým pravomocným meritorním rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podal novou ústavní stížnost. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3832/19 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 2273/18).
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj