ECLI:CZ:US:2020:2.US.3309.19.1
sp. zn. II. ÚS 3309/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Martinem Pelikánem, advokátem se sídlem Foltýnova 37, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019 č. j. 19 Co 156/2019-1697 a výroku I. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019 č. j. 40 P 29/2015-1677, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo jejího nezletilého syna na zdraví zaručené čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, výrokem I. v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, dle kterého mělo být určeno, že nezletilý R. absolvuje léčebný pobyt s matkou na základě návrhu dětského lékaře ze dne 8. 3. 2019, kdy jeden týden stráví nezletilý R. v léčebně s otcem. V odůvodnění nalézací soud konstatoval, že je věcí obou rodičů, aby zdravotní stav nezletilého zhodnotili a rozhodli o jeho pobytu v léčebném zařízení. Soud nemá za to, že by došlo k ohrožení poměrů nezletilého odůvodňující vydání předběžného opatření. Ke stěžovatelkou předloženému znaleckému posudku uvedl, že byl vypracován na žádost stěžovatelky bez účasti otce, a jsou proto dány pochybnosti o objektivitě jeho závěrů. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Předběžné opatření je ze své povahy výjimečnou záležitostí, přičemž nebyla prokázána potřeba zatímně upravit poměry účastníků v souvislosti s léčebným pobytem. Stěžovatelka v návrhu na předběžné opatření neuvedla ani termín, ani místo léčebného pobytu; v týdnech, kdy má matka nezletilého v péči, jí nic nebrání, aby s nezletilým léčebné pobyty absolvovala. Odvolací soud konstatoval, že pokud měla stěžovatelka představu, že bude v léčebně sama s nezletilým jeden až dva měsíce, považuje její návrh na vydání předběžného opatření za další z pokusů, jak otce z péče o syna vyblokovat. Připomenul, že dle předchozích pravomocných rozhodnutí soudu platí, že nezletilý je svěřen do střídavé péče obou rodičů, přičemž odvolací soud neshledává jakýkoli důvod úpravu poměrů nezletilého měnit. V kontextu znalosti celé věci vnímá návrh stěžovatelky jako další a úplně zbytečné obstrukční chování; stěžovatelka opakovaně klade otci ve výkonu rodičovské odpovědnosti neodůvodněné překážky, snižuje jeho rodičovské kompetence, nerespektuje důležitost přítomnosti otce pro zdárný vývoj dítěte a svým přístupem při předávání nezletilého jej vystavuje nepříjemným situacím. Odvolací soud upozorňuje, že chování stěžovatelky je třeba brát při další rozhodování ve věci v potaz, a apeluje na stěžovatelku, aby se chovala vstřícně, a nikoli obstrukčně.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně požaduje ustanovení opatrovníka nezletilému pro účely řízení před Ústavním soudem, neboť má za to, že Statutární město Brno jakožto kolizní opatrovník dostatečně nehájí zájmy nezletilého. Dále uvádí, že je oprávněna podat ústavní stížnost za nezletilého, a odkazuje v tomto smyslu na předchozí judikaturu Ústavního soudu. Ve věci samé stěžovatelka zdůrazňuje, že léčebný pobyt doporučil kromě dětské lékařky i alergolog. Obecné soudy dle stěžovatelky nemohou vydávat rozhodnutí, která jsou v rozporu se zájmy nezletilého dítěte i lékařským nařízením. Právo na zdraví je elementárním právem a je ve výsostném zájmu dítěte. Otec nezletilého nebere ohled na zdraví nezletilého a nezletilý je pak sankcionován obecnými soudy za neochotu otce dohodnout se se stěžovatelkou na léčebném pobytu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje zdravotní komplikace nezletilého a kritizuje otce nezletilého za bagatelizaci těchto potíží.
4. Před projednáním věcné stránky ústavní stížnosti je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci vyvstává zejména otázka, zda ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou, neboť ústavní stížnost byla podána pouze jménem stěžovatelky a nikoliv jejího syna, o jehož zdravotní stav se v posuzované věci jednalo. Ústavní stížnost je oprávněna podat pouze osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do práva na ochranu zdraví svého nezletilého syna, o zásahu napadeného rozhodnutí do svých vlastních práv se však vůbec nezmiňuje. Vzhledem k předmětu sporu není ani Ústavnímu soudu jasné, jakým způsobem se předmětné rozhodnutí může negativně projevit v právech stěžovatelky. Ústavní soud však nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti jako podané osobou k tomu neoprávněnou, neboť si je vědom své judikatury ve věcech výživného, podle které i ústavní stížnosti podané rodiči, kteří byli účastníky původního řízení a jejichž návrhu nebylo vyhověno, Ústavní soud akceptoval jako podané osobou oprávněnou (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2723/15 ze dne 31. 5. 2016; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3585/15 ze dne 22. 3. 2016; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1847/15 ze dne 15. 3. 2016). Na základě této judikatury mohla stěžovatelka dojít k závěru, že je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti. Odmítnutí stížnosti z tohoto důvodu by tedy bylo vůči stěžovatelce, respektive jejímu synovi příliš příkré (obdobně srv. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014, bod 28). Návrhu na ustanovení opatrovníka nezletilému Ústavní soud nevyhověl, neboť nezletilý je zastoupen Statutárním městem Brno jakožto kolizním opatrovníkem, přičemž ze zjištění obecných soudů v posuzovaném řízení vyplývá, že ve výkonu této funkce nebyla shledána žádná závažná pochybení.
5. Ve vztahu k ostatním podmínkám řízení Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné opravné prostředky.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v rodinněprávních věcech je ve svém rozhodování velmi zdrženlivý, neboť jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Uvedené tím spíše platí při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).
9. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka nijak nezpochybnila ani zákonný podklad k vydání předběžného opatření, ani pravomoc obecných soudů předběžné opatření vydat; nenamítala ani svévoli v postupu obecných soudů. Stěžovatelka toliko nesouhlasí s výsledkem posuzovaného řízení a má pouze za to, že obecné soudy měly při rozhodování o nařízení předběžného opatření přisoudit jinou váhu jí tvrzeným skutečnostem. Uvedené však nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu