ECLI:CZ:US:2020:2.US.3359.19.1
sp. zn. II. ÚS 3359/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, adresa pro doručování Masarykovo náměstí 18, Jílové u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 8 Tdo 679/2019-709, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 12 To 292/2018 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2018 č. j. 2 T 53/2018-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčena, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku, pročež byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a bylo jí uloženo omezení ve formě povinnosti podrobit se programu psychologického poradenství. Uvedeného trestného činu se měla - stručně řečeno - dopustit tím, že nejméně od roku 2012 do srpna 2017 fyzicky a verbálně napadala své čtyři nezletilé děti. Měla je mimo jiné i několikrát týdně bít rozličnými předměty (vařechou, ramínkem na oblečení, lžící na boty) po různých částech těla (hlava, záda, hýždě, nohy, prsty) nebo kopat do nich; zakleknout je na zemi, držet je a zakrývat jim ústa; budit je v noci za účelem dokončení domácích prací; vulgárně jim nadávat, křičet na ně a ponižovat je; ničit jejich osobní věci (telefony, tablet, fotoaparát); jednomu ze synů měla vyhrožovat umístěním do diagnostického ústavu. To u dětí vedlo kromě jiného k podlitinám a psychickým útrapám.
3. Napadené rozhodnutí okresního soudu je založeno na řadě důkazů, zejm. na svědeckých výpovědích nezletilých dětí a dalších osob (např. otce nezletilých, prarodičů, sousedů, ředitele základní školy a jeho zástupkyně, učitelů, etopeda), znaleckých posudcích, listinných důkazech, fotodokumentaci a videonahrávkách. Dle prvostupňového soudu bylo v průběhu trestního řízení spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka vůči svým dětem používala fyzické tresty a chovala se k nim hrubě a necitlivě, přičemž situace postupně gradovala a stěžovatelčiny tresty byly čím dál intenzivnější a tvrdší (objektivní stránka trestného činu). Znalci dokonce dospěli k závěru, že u nezletilých se rozvinul syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte, tzv. syndrom CAN. Uvedeným jednáním byl také porušen zákonem chráněný zájem na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob (objekt trestného činu). Následně okresní soud uzavřel, že stěžovatelka jednala v nepřímém úmyslu (subjektivní stránka trestného činu). Ač vzal na vědomí, že stěžovatelka přebrala nevhodné výchovné metody ze své primární rodiny, patrně byla pod emočním tlakem a své děti měla v konečném důsledku ráda, jako lékařka si musela být vědoma toho, že jim značně ubližuje po fyzické i psychické stránce. Tento závěr ostatně potvrzují i provedené důkazy, kupříkladu svědecké výpovědi, že stěžovatelka nezletilým radila, jak si mají ošetřit podlitiny po bití, nebo její snaha budit navenek zdání bezproblémové a normální rodiny. Při rozhodování o druhu a výměře trestu zohlednil okresní soud rodinné poměry stěžovatelky a citovou vazby nezletilých na matku, pročež jí uložil "pouze" podmíněný trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby a omezení v podobě vhodného programu psychologického poradenství.
4. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu, protože je považoval za nedůvodné ve smyslu §265 trestního řádu.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění se zevrubně zabýval námitkami stěžovatelky stran vad dokazování, tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými a potažmo právními závěry soudu a zásady in dubio pro reo, přičemž dospěl k závěru, že ani v jedné z uvedených oblastí nebyly v napadených rozhodnutích shledány žádné relevantní nedostatky. Dále se dovolací soud podrobně zabýval rozdílem mezi akceptovatelnými, byť přísnými, výchovnými metodami (viz §884 odst. 2 občanského zákoníku) a fyzickým a psychickým týráním dítěte, jakož i s tím související námitkou stěžovatelky, že napadená rozhodnutí nižších soudů jsou v rozporu s principem subsidiarity trestní represe (ultima ratio). K tomu poznamenal, že dlouhodobé, často neodůvodněné a značně intenzivní trestání nezletilých, jejich ponižování a urážení a ničení jejich osobních věcí přesáhlo jakékoliv přípustné meze výchovy a v souladu s principem ultima ratio naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby. Nakonec se Nejvyšší soud pečlivě zabýval námitkou stěžovatelky, že v trestním řízení nedošlo k prokázání subjektivní stránky trestného činu (nepřímého úmyslu). V souladu se závěry nižších soudů dospěl k závěru, že srozumění a smíření stěžovatelky s tím, že svými "výchovnými metodami" může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, bylo spolehlivě prokázáno a v napadených rozhodnutích náležitě odůvodněno. Dovolání proto odmítl.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obsahově srovnatelné námitky jako v řízení před obecnými soudy, zejména Nejvyšším soudem. Namítá, že pramenem všech problémů byla její frustrace z dysfunkčního manželství, dlouhodobý emoční stres a výchovné vzory přebrané od jejích rodičů, které by se v "dnešní extrémně liberální společnosti" zřejmě setkaly s odsouzením. Na své děti se pouze snažila působit výchovně. Své odsouzení vnímá jako výsledek úspěšné snahy jejího již bývalého manžela o její kriminalizaci. Má za to, že výrok o vině je de facto založen na jediném znaleckém posudku z oboru školství a kultura, odvětví pedopsychologie, jenž je dle jejího názoru vadný, pročež měl být soudem přibrán jiný znalec (§109 trestního řádu) nebo si měl soud vyžádat posudek ústavu (§110 trestního řádu). Jelikož tak obecné soudy neučinily, porušily její právo na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny a princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy nevyhověly jejímu požadavku, aby bylo určeno, "jaké výchovné konkrétní metody je rodič oprávněn použít při usměrňování problematického dítěte" a nepřistoupil k "vymezení zcela konkrétních hranic pro usměrňování dítěte výchovnými opatřeními." V důsledku toho další rodiče problematických dětí nedostanou návod k tomu, jak mohou vychovávat své děti a jak ne. Nakonec namítá, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí, konkrétně s usnesením ze dne 17. 10. 2012 č. j. 8 Tdo 1168/2012-23. Věc však nepředložil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Tím mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na výchovu svých dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. V judikatuře Ústavního soudu je konzistentně zdůrazňováno, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval první námitkou stěžovatelky, že její odsouzení je pouze projevem extrémně liberálního nastavení společnosti, kriminalizace legitimních výchovných metod a neuznání její snahy působit výchovně na její čtyři děti. Pro ilustraci Ústavní soud připomíná, že skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby byla v prakticky identickém znění zakotvena od samého počátku v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"). Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §215 trestního zákona v minulosti dospěl kupříkladu k závěru, že trestný čin týrání svěřené osoby je dán v případě, kdy obžalovaný nechával dítě často a po dlouhou dobu klečet i s předpaženýma rukama, bil je a nedával mu řádně najíst (viz rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 1962 sp. zn. 2 To 199/62, R 18/1963 tr.). Dále shledal, že k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu došlo v případě surového bití rukou i pomocí různých předmětů (např. gumové hadice, důtek, řemene, rákosky apod.), kopání, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení (někdy s předpaženýma rukama), přivazování dítěte ke stolu nebo k radiátorům, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci dítěte, déle trvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení dítěte v noci apod. (viz Bulletin NS ČR č. B 2/1983-3 - citováno např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1448/2012). Nakonec bylo týrání dítěte Nejvyšším soudem konstatováno i v případě bití dítěte různými předměty za drobná porušení příkazů tak, že dítěti na těle vznikly podlitiny, vyhrožování fyzickou újmou a vulgární nadáváním trestání nuceným pobytem v bytě a ustřihnutí většího pramene vlasů, přičemž uvedené jednání se časem stupňovalo a vyvrcholilo až surovým zbitím dítěte kabelem s nutností hospitalizace (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 6. 1983 sp. zn. 5 Tz 14/83, R 20/1984 tr.). Z tohoto stručného přehledu judikatury je zřejmé, že nemalá část ze stěžovatelkou používaných "výchovných metod" byla ve skutečnosti kriminalizována i za předchozího nedemokratického režimu, a tudíž i v průběhu celého stěžovatelčina dětství a mládí. Jen stěží lze proto mluvit o jakýchsi novodobých rozmarech extrémně liberální společnosti nebo kriminalizaci v nedávné minulosti akceptovaných výchovných metod. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že stěžovatelka byla údajně v dětství a mládí rovněž podrobována podobným "výchovným metodám," pročež si je zjevně do jisté míry internalizovala a převzala je. Navíc, ač lze mít jisté pochopení pro stěžovatelčiny osobní problémy a ocenit její snahu o výchovné působení na děti, Ústavní soud nemůže přistoupit na její argumentaci, že účel (tj. snaha vychovat z dětí slušné, zodpovědné a svědomité osoby) světí prostředky (tj. časté, mnoho let trvající a stále intenzivnější fyzické trestání, bití, kopání, buzení v noci, vyhrožování, urážení, ponižování a psychické deptání), neboť přijetí této logiky by ve svém důsledku vedlo ke značnému vyprázdnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby dle §198 trestního zákoníku.
11. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když ji odsoudily na základě osamoceného a vadného znaleckého posudku a nevyhověly její žádosti o zadání revizního znaleckého posudku. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na celé řadě důkazů (viz výše, bod 3), včetně svědeckých výpovědí nezletilých dětí, nikoli pouze na jednom znaleckém posudku. Z napadených rozhodnutí přitom plyne, že obecné soudy hodnotily shromážděné důkazy dostatečně pečlivě, řádně a logicky, nedošlo k deformaci důkazů, nedopustily se protiústavního opomenutí důkazů, svévole ani jiného ústavně relevantního pochybení. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah do jejich rozhodovací činnosti z důvodu porušení stěžovatelčiných práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
12. Obsahem třetí stěžovatelčiny námitky je tvrzení, že obecné soudy pochybily, když odmítly konkrétně určit, jaké výchovné metody jsou rodiče oprávněni používat, a vymezit zcela konkrétní hranice pro usměrňování dítěte výchovnými opatřeními. Stěžovatelka totiž měla za to, že takové vymezení akceptovatelných výchovných metod by mohlo působit informativně a edukativně i na další rodiče. Ústavní soud k tomu uvádí, že účelem trestního řízení je rozhodnutí o vině a trestu obžalované osoby, nikoli vytváření vyčerpávajících seznamů přípustného (resp. trestním právem nepostihnutelného) jednání, psychologických studií nebo výchovných příruček pro rodiče. Pakliže se obecné soudy zabývaly pouze tím, zda stěžovatelčino jednání v období od roku 2012 do srpna 2017 naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby dle §198 trestního zákoníku, jak jsou interpretovány v judikatuře a právní nauce, a nikoli již tím, co všechno lze či nelze označit za akceptovatelné výchovné metody rodičů, nelze jejich postup označit za vadný, natož pak protiústavní. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně chráněných práv ani v tomto rozsahu.
13. Ústavní soud se zabýval rovněž stěžovatelčinou námitkou, že ač se Nejvyšší soud v její věci odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, jmenovitě od usnesení č. j. 8 Tdo 1168/2012-23 (cit. výše), nepředložil případ k posouzení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, čímž porušil její právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud pouze ve stručnosti uvádí, že v stěžovatelkou citovaném usnesení Nejvyšší soud konstatoval porušení zásady subsidiarity trestní represe pod vlivem skutečnosti, že obžalovaná v dubnu 2011 při dvou příležitostech potrestala svého syna tím, že jej zbila vařečkou, čímž mu způsobila podlitiny zejm. v oblasti hýždí. Skutkové okolnosti citovaného případu jsou tudíž poněkud odlišné od stěžovatelčina případu, kdy k fyzickému a psychickému týrání nezletilých dětí, jak bylo popsáno výše, docházelo po dobu pěti let. Ústavní soud proto uzavírá, že případy bylo možné odlišit na základě skutkových okolností, pročež rozhodující senát Nejvyššího soudu nebyl povinen předložit věc k posouzení tzv. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. K porušení stěžovatelčina práva na zákonného soudce tudíž nedošlo.
14. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že za protiústavní nelze označit ani rozhodnutí obecných soudů o druhu a výměře trestu, resp. opatření. Stěžovatelce byl uložen zákonem předpokládaný trest, jenž se navíc pohybuje na spodní hranici zákonné sazby. Obecné soudy navíc při rozhodování zohlednily rodinnou situaci a zájmy nezletilých dětí.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu