ECLI:CZ:US:2020:2.US.3385.19.1
sp. zn. II. ÚS 3385/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem Strašínská 3205/11, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 99/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 171/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 4 Tdo 695/2019-1005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovné postavení procesních stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, která jsou zaručena rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Úmluvy. Z tohoto důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Nalézací soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl dle §206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců, jehož výkon nalézací soud dle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku odložil na zkušební dobu v délce trvání čtyř let za současného stanovení povinnosti ve zkušební době podle jeho sil nahradit poškozené společnosti A (dále jen "poškozená") škodu, kterou jí svým trestným činem způsobil.
3. Skutek, v němž nalézací soud spatřoval uvedený trestný čin, měl spočívat, zestručněle řečeno, v tom, že stěžovatel měl jako jednatel společnosti B (dále jen "zprostředkovatelka") za tuto společnost jakožto zprostředkovatele uzavřít smlouvu o spolupráci s poškozenou jakožto se zájemcem o zprostředkování obchodního vztahu s norskou společností C a poté, co poškozená splnila svůj závazek ze smlouvy složit na účet zprostředkovatelky částku 1 000 000 norských korun, která byla na účet připsána dne 23. 10. 2012, jakožto kauci na náhradu případných škod způsobených na věcech poskytnutých poškozené společností C či zprostředkovatelkou, ev. jako garanci solventnosti poškozené pro C, vědom si účelu kauce a povinnosti nepoužít kauci k jinému než smlouvou stanovenému účelu a zajistit, aby k takovému jinému účelu ani zčásti nebyla použita, jakož i smluvního ustanovení, že kauce není majetkem zprostředkovatelky a že za ni zprostředkovatelka odpovídá jako za předmět úschovy, tedy že není oprávněn s kaucí nakládat jako se svým majetkem a použít ji ke svým účelům, bez souhlasu a vědomí poškozené okamžitě začal s kaucí nakládat jako se svým majetkem, konkrétně ji využil na splacení dluhu své přítelkyni a bratrovi, k nákupu vozidla a dalším soukromým účelům, ačkoliv poškozená od smlouvy odstoupila a vyzvala stěžovatele, aby nejpozději do 31. 5. 2013 kauci vrátil, což on neučinil (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně ten jeho odvolání svým napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel proto podal proti tomuto usnesení dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením vymezeným výše v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a obsah některých provedených důkazů. Následně obecným soudům vytýká: 1) pochybení při výslechu svědka N.; 2) nesprávné posouzení smluvního vztahu; 3) opomenuté důkazy; 4) neposkytnutí ochrany Nejvyšším soudem. Jádra jednotlivých námitek lze postihnout následovně:
6. Ad 1) stěžovatel poukazuje na to, že v hlavním líčení byla čtena svědecká výpověď svědka G. N., který jednal za společnost C, ačkoliv stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost se jeho výslechu zúčastnit. Stěžovatel přitom považuje výpověď tohoto svědka za zcela zásadní, neboť mohl poskytnout důležité a objektivní informace o celém smluvním vztahu. Pro přečtení jeho svědecké výpovědi byly přitom porušeny podmínky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Stěžovatel rovněž uvedl, že překlad výslechu byl prováděn nesprávně s užíváním nevhodných slov, takže výpověď svědka byla zcela zkreslená. Stěžovatel považuje opakování výslechu tohoto svědka za své účasti za podmínku pro to, aby byl v jeho věci skutkový stav zjištěn tak, že by bylo možno o ní meritorně rozhodnout.
7. Ad 2) stěžovatel dovozuje z řady okolností, které podrobně rozebírá v ústavní stížnosti z obsahu provedených důkazů před obecnými soudy, že se na něj nevztahovaly smluvní povinnosti ze smlouvy uzavřené dne 13. 10. 2012, ale memorandum o spolupráci ze září 2012 a případně smlouva ze dne 13. 9. 2012. Stěžovatel se tak snaží Ústavní soud přesvědčit, že obecné soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatel užil kauci v rozporu se svými smluvními povinnostmi, a že jejich skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
8. Stěžovatel se rovněž vymezil proti úvahám odvolacího soudu, že o zprostředkovatelskou činnost se může pokoušet prakticky každý, neboť v případě obchodního projektu spolupráce poškozené se společností C byla zprostředkovatelka subjektem, který disponoval vývozní licencí a velmi speciální odborností, tedy byl velmi dobrý důvod, proč se uvedené společnosti spoléhaly právě na ni. Rovněž stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nesprávná z toho důvodu, že nedostatečně zohlednila specifický kontext podnikání v tak specializovaném odvětví, v jakém se předmětný skutek měl odehrát.
9. Ad 3) stěžovatel klade obecným soudům za vinu, že odmítly provést důkaz smlouvou ze dne 13. 9. 2012, ačkoliv je zřejmé, že šlo o důkaz vyvinující, a to s nelogickým odůvodněním, že tato smlouva neexistovala, přičemž odepřením jejího provedení odňaly stěžovateli možnost prokázat její existenci.
10. Rovněž stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že zcela opomněl důkaz, který mu v rámci řízení o dovolání zaslal, a který se týkal konverzace mezi stěžovatelem a osobou jednající za poškozenou, jež měla údajně smluvní vztah tak, jak jej konstruuje stěžovatel, potvrzovat. Stěžovatel tuto námitku doplnil o sdělení, že v rozhodné době byl v nepříznivém zdravotním stavu, což mělo vliv na to, že si neuvědomoval, že má k dispozici vyvinující důkazy, a proto byl schopen je předložit až v průběhu trestního řízení, nikoliv hned na začátku.
11. Ad 4) stěžovatel napadá skutečnost, že Nejvyšší soud se toliko formálně zabýval naplněním dovolacích důvodů, jež neshledal, místo toho, aby stěžovateli poskytl skutečnou ochranu jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, k čemuž je podle ústavy povinen. S jeho obhajobou a námitkami se tak Nejvyšší soud v podstatě nevypořádal, nereagoval na ně buď vůbec, nebo tak učinil jen nepřesvědčivě.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Souhrnně lze říci, že stěžovatelova argumentace je v zásadě pouze repeticí jeho obhajoby z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto ve svých napadených rozhodnutích již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel usiluje především o to, aby dosáhl přehodnocení důkazů Ústavním soudem tak, aby jeho výsledek neposkytoval podklad pro závěr o spáchání předmětného skutku.
15. Jak však Ústavní soud setrvale rozhoduje, proces dokazování v trestním řízení je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, která ukládá soudům, aby provedené důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu na základě svého kvalifikovaného vnitřního přesvědčení. Tato zásada proto výrazným způsobem omezuje možnosti Ústavního soudu do procesu dokazování v trestním řízení před obecnými soudy vstupovat. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
16. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
17. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
18. Žádné takové pochybení, které by výjimečný zásah Ústavního soudu proti průběhu či výsledku procesu dokazování před obecnými soudy odůvodňovalo, však v nyní posuzované věci nenastalo. Stěžovatel sice některé své námitky formálně označuje tak, aby těmto typovým pochybením odpovídala (opomenuté důkazy, extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem), nicméně věcně z hlediska svého obsahu se s jejich podstatou míjí.
19. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
20. S námitkou 1) se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Jak ustáleně judikuje Evropský soud pro lidská práva, ne každé omezení práva na obhajobu má za následek porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy, ale pouze takové, které narušuje celkovou spravedlivost řízení. Kritéria celkové spravedlivosti řízení nastínil Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ze dne 12. 5. 2017 ve věci Simeonovi proti Bulharsku, č. stížnosti 21980/04, §120 (obdobně srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 9. 2016 ve věci Ibrahim a další proti Spojenému království, č. stížností 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, §274), a to tak, že se jedná zejména o:
- zohlednění zvláštní zranitelnosti obviněných např. z důvodu věku či duševního stavu;
- úpravu přípravného řízení a přípustnosti důkazů;
- možnost obviněného zpochybnit pravost důkazů a postavit se proti jejich provedení;
- kvalitu důkazů a to, zda okolnosti, za nichž byly získány, nezpochybňují jejich spolehlivost či přesnost;
- zákonnost důkazů a případně povaha jejich nezákonnosti;
- v případě výpovědí, zda byly následně bez otálení popřeny či pozměněny;
- způsob, jakým bylo s takovým důkazem naloženo a jaký byl jeho celkový význam z hlediska dokazování;
- zda o vině rozhodoval profesionální soudce či laičtí porotci a případně obsah rozhodnutí laické poroty;
- váhu veřejného zájmu na vyšetřování a potrestání konkrétního předmětného trestného činu;
- další relevantní procesní pojistky, které přiznává právní řád či aplikační praxe.
21. Nejvyšší soud věnoval hodnocení procesních podmínek použitelnosti svědecké výpovědi a v kontextu požadavků, které z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy plynou dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dostatečnou pozornost a své závěry přesvědčivě zdůvodnil na s. 7 až 9 svého napadeného usnesení. Dal stěžovateli za pravdu v tom, že podmínky kontradiktorního provedení výslechu splněny nebyly, nicméně uzavřel, že výpověď tohoto svědka nebyla ve věci natolik významným důkazem, aby toto procesní pochybení bylo způsobilé ovlivnit ve stěžovatelův neprospěch výsledek řízení.
22. S tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud. Jak uvedeno výše, nepřísluší mu, aby přehodnocoval provedené důkazy po obecných soudech a určoval, jaký význam tomu kterému z nich měly přikládat. Jelikož podstatou celého stěžovatelova případu i jeho obhajoby je především to, zda měl jako osoba jednající za zprostředkovatelku právo použít kauci složenou poškozenou, nelze závěr Nejvyššího soudu, že výslech svědka, který jednal za společnost C, měl pouze podpůrný význam, považovat za extrémně vybočující z provedeného dokazování či extrémně nelogicky podceňující jeho důkazní význam.
23. Jelikož stěžovatelem tvrzené pochybení nebylo způsobilé narušit podstatu práva na obhajobu ani celkovou spravedlivost řízení [k tomu srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2010 ve věci Taxquet proti Belgii, č. stížnosti 926/05, §84; ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. stížností 26766/05 a 22228/06, §118; ze dne 13. 9. 2016 ve věci Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. stížností 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, §250; ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, č. stížnosti 9154/10, §101; ze dne 21. 6. 2011 ve věci Giuran proti Rumunsku, č. stížnosti 24360/04, §31; ze dne 25. 7. 2017 ve věci M. proti Nizozemí, č. stížnosti 2156/10, §56; ze dne 5. 1. 2016 ve věci Frumkin proti Rusku, č. stížnosti 74568/12, §161; ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaja proti Rusku, č. stížnosti 28730/03, §33; ze dne 17. 4. 2012 ve věci Fąrfowitz proti Polsku, č. stížnosti 43609/07, §53; ze dne 26. 4. 2016 ve věci Kashlev proti Estonsku, č. stížnosti 22574/08, §39, a mnohá další], Ústavní soud tuto námitku odmítl.
24. Námitku nesprávného překladu stěžovatel nijak nespecifikoval, a tedy z jejího obsahu není zřejmé, jak konkrétně měla stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody údajným nesprávným překladem být porušena. Pokud měl stěžovatel na mysli stejnou námitku, kterou učinil ohledně údajného nesprávného překladu v rámci hlavního líčení, tak s tou se nalézací soud na s. 26 svého napadeného rozsudku vypořádává. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by vyplývalo, že toto vypořádání bylo věcně nesprávné či nedostatečné.
25. Námitka 2) rovněž zcela postrádá věcné opodstatnění. Stěžovatel jí nečiní nic jiného, než že žádá Ústavní soud, aby znovu provedl, a to dokonce jen parciálním způsobem, dokazování a na jeho základě přijal skutkové závěry, které by svědčily pro stěžovatelovu nevinu. To ovšem Ústavní soud, jak vyložil již výše, učinit nemůže. Závěry obecných soudů, že stěžovatel zcela určitě neměl možnost nakládat s kaucí složenou poškozenou volně a že o tomto ani nemohl být přesvědčen, nevybočují extrémně z provedeného dokazování a jsou rovněž řádně odůvodněny, a to zejména na s. 22 až 26 napadeného rozsudku nalézacího soudu a rovněž 4 až 6 napadeného usnesení odvolacího soudu.
26. Naopak by bylo krajně neobvyklé v obchodním vztahu se zprostředkováním obchodního záměru ve vztahu k cizině, pokud by poškozená na takové podmínky přistoupila. Bylo přitom dokázáno zcela konkrétní stěžovatelem podepsanou smlouvou, že poškozená věnovala mimořádnou pozornost smluvní úpravě kauce tak, aby taková možnost byla vyloučena. Stěžovatelem prezentované konstrukce, že s odkazem na předchozí text smlouvy ze dne 13. 9. 2012 ve spojení s memorandem o spolupráci či s odkazem na údajnou nezávaznost a pouze "interní charakter" jím za zprostředkovatelku podepsané smlouvy ze dne 13. 10. 2012 taková možnost dána byla, se příčí nejen provedeným důkazům, ale i zdravému rozumu. Obecné soudy tak nemohly zatížit svá rozhodnutí vadou protiústavnosti, pokud těmto stěžovatelovým konstrukcím neuvěřily.
27. Ohledně argumentace stěžovatele o tom, z jakého důvodu právě zprostředkovatelka vstoupila do vyjednávání poškozené a společnosti C o obchodní spolupráci a o nezohlednění kontextu specifik daného podnikatelského odvětví, poznamenává Ústavní soud, že z ní není nijak patrné, jak se tyto úvahy vztahují k podstatě věci, tedy k tomu, že stěžovatel nebyl oprávněn s kaucí nakládat způsobem, kterým s ní naložil.
28. Co se týče námitky 3), dává Ústavní soud částečně stěžovateli za pravdu, neboť v usnesení Nejvyššího soudu chybí jakákoliv zmínka o vypořádání se s důkazním návrhem stěžovatele. Toto pochybení však nemohlo mít za následek porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Dlužno totiž podotknout, že ačkoliv v trestním řízení neplatí zásada koncentrace, určitá limitace důkazů vyplývá z dělby rolí jednotlivých mimořádných opravných prostředků. Zatímco dovolání slouží k odstranění případných nejzávažnějších procesních vad vypočtených v katalogu §265b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a k nápravě vad hmotněprávních, k odstranění vad skutkových spočívajících v nezjištění skutkového stavu v úplném rozsahu nepřihlédnutím k důkazu, který nebyl v hlavním líčení či v řízení o odvolání znám, slouží institut obnovy řízení. Právě o takový důkaz v podobě nahrávek konverzací mezi stěžovatelem a svědkem, který zprostředkovával kontakt mezi ním a poškozenou, jde.
29. Stěžovatel tak dodnes není zbaven možnosti předložit tento důkaz v rámci žádosti o povolení obnovy řízení obecným soudům a dosáhnout toho, aby obecné soudy tento důkaz a jeho význam pro rozhodnutí ve věci samé vyhodnotily. Bylo by tak v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby se již nyní tímto důkazem Ústavní soud zabýval [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
30. V další části této námitky, v níž stěžovatel prezentuje své stanovisko o nelogičnosti postupu nalézacího soudu, musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel příslušnou pasáž odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vytrhává z kontextu a překrucuje. Odvolací soud se nenachází ve stěžovatelem tvrzené kontradikci, neboť jak vyplývá z bodu 13. napadeného usnesení, nepopřel tento soud existenci smlouvy ze dne 13. 9. 2012, pouze popřel existenci jakékoliv smlouvy, jejímž obsahem by bylo oprávnění stěžovatele naložit s kaucí způsobem, který učinil, neboť s oporou o skutková zjištění nalézacího soudu (srov. zejména s. 24nn napadeného rozsudku) odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem dospěly k jednoznačnému závěru, že úmyslem poškozené bylo žádnou kauci neskládat, dokud nebude smluvně ošetřeno, že ji stěžovatel, resp. zprostředkovatelka, nebudou moci použít podle libosti.
31. Při těchto závěrech se obecné soudy opřely nejen o výpovědi svědků, obsah elektronické komunikace mezi stěžovatelem a svědkem zajišťujícím mu kontakt s poškozenou, z nějž plyne postupná geneze smluvního vztahu a zejména požadavek poškozené na smluvní ošetření nemožnosti zprostředkovatelky s kaucí nakládat, ale i z rozsudků norských soudů, které neoprávněnost zadržování kauce po odstoupení poškozené od smlouvy jednoznačně deklarovaly a uložily stěžovateli, resp. zprostředkovatelce, povinnost kauci poškozené vrátit. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud než uzavřít, že obecné soudy provedly dokazování v rozsahu, který z ústavněprávního hlediska nevykazuje žádné deficity.
32. Jako obiter dictum Ústavní soud pouze doplňuje, že stojí za povšimnutí, že ze skutkových závěrů nalézacího soudu vyplývá, že stěžovatel použil přinejmenším část prostředků z kauce na úhradu závazků, v nichž byl subjektem v postavení dlužníka on jakožto fyzická osoba, nikoliv zprostředkovatelka. Obhajoba stěžovatele, že byl přinejmenším v domnění, že s prostředky z kauce zprostředkovatelka po selhání obchodního projektu mezi poškozenou a norskou stranou na základě smlouvy mezi poškozenou a zprostředkovatelkou nakládat může, se tak zcela míjí s podstatou trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť použití prostředků, které byly svěřeny zprostředkovatelce, k jeho osobním potřebám, by bylo zpronevěrou i tehdy, kdyby zprostředkovatelka ve vztahu ke společnosti C určitým způsobem s kaucí naložit mohla.
33. Konečně ani námitka 4) o žádném porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele Nejvyšším soudem nesvědčí. Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom, že i Nejvyšší soud je povinen zakročit v případě, že v trestním řízení došlo k porušení lidských práv či svobod způsobem, který ovlivnil výsledek řízení v neprospěch osoby, proti níž se takové řízení vede, a to i v situaci, kdy by formálně takové porušení nenaplňovalo striktně vykládaný text žádného dovolacího důvodu dle §265b trestního řádu. Nejvyšší soud však, jak ostatně vyložil i ve svém napadeném usnesení, žádné takové porušení neshledal, s kterýmžto výsledkem se ztotožňuje i Ústavní soud.
V. Závěr
34. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu