ECLI:CZ:US:2020:2.US.353.20.1
sp. zn. II. ÚS 353/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Reného Příhody, zastoupeného Mgr. Reném Příhodou, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3061/2019-443 ze dne 5. 11. 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 142/2019-353 ze dne 7. 5. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 287/2017-247 ze dne 6. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se na České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") domáhá zaplacení 2 670 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným trestním stíháním a jeho nepřiměřenou délkou. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením vyhlášeným při ústním jednání zamítl návrh stěžovatele na vydání rozsudku pro uznání dle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy na základě tzv. fikce uznání nároku uplatňované v případě, že se žalovaný včas nevyjádří ke kvalifikované výzvě soudu dle §114b odst. 1 tohoto zákona.
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud ze spisu zjistil, že kvalifikovaná výzva k vyjádření byla vedlejší účastnici doručena dne 15. 3. 2018. Vedlejší účastnice dne 10. 4. 2018 požádala obvodní soud o prodloužení lhůty k vyjádření s odůvodněním, že jí Nejvyšší správní soud dosud neposkytl trestní spis vedený ve stěžovatelově věci, který měl zapůjčený v souvislosti s kárným řízením proti stěžovateli a který potřeboval pro písemné vyhotovení svého rozhodnutí ze dne 17. 1. 2018. Vedlejší účastnice dále obvodnímu soudu zaslala dne 13. 4. 2018 vyjádření, v němž uvedla, že uplatněný nárok neuznává a sporuje veškerá žalobní tvrzení, přičemž k podrobnějšímu vyjádření nemá k dispozici trestní spis. Věcné vyjádření doručila vedlejší účastnice obvodnímu soudu dne 24. 8. 2018. Argumentovala v něm promlčením nároku, kárným odsouzením stěžovatele a přiměřeností délky trestního řízení.
3. Městský soud uvedl, že se vedlejší účastnice mohla vyjádřit alespoň k části nároku na zadostiučinění, která se týká nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Skutečnosti, na nichž staví svou obranu, totiž byly zřejmé již z žaloby. K podrobnému vyjádření k přiměřenosti délky trestního řízení však spis potřebovala. Stejně tak vedlejší účastnici vytkl, že podala věcné vyjádření až několik měsíců poté, co obdržela trestní spis. Bez ohledu na to však dle městského soudu nebyly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, a tedy ani pro vydání rozsudku na základě fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel totiž požaduje jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání částku 2 500 000 Kč (500 000 Kč za každý rok), což je dle městského soudu zjevně nadsazená částka. Městský soud uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním se pohybuje v řádech desetitisíců, u vazebně stíhaných osob pak v řádech statisíců. Stěžovatel požaduje za jediný rok stíhání více, než se dostalo vazebně stíhanému advokátovi za celé trestní řízení - ten obdržel jako zadostiučinění 300 000 Kč. V jiném řízení bylo za adekvátní zadostiučinění za trestní stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele považováno 150 000 Kč. Vzhledem k nepoměru mezi vylíčením rozhodných skutečností a žalobním návrhem stěžovatele tak jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Městský soud uvedl, že v těchto případech dle judikatury Nejvyššího soudu nelze vydat kvalifikovanou výzvu ani rozsudek na základě fikce uznání nároku.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle §237 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu obstojí závěr městského soudu, že se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. O takové případy jde dle Nejvyššího soudu tehdy, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze v plném rozsahu vyhovět. Srovnání s obdobnými případy, které provedl městský soud, bylo podle názoru Nejvyššího soudu pro účely napadeného rozhodnutí dostatečné. K námitce stěžovatele, že nebyly zohledněny zcela specifické okolnosti jeho případu, Nejvyšší soud uvedl, že právě při vydání rozsudku na základě fikce uznání by konkrétní okolnosti nemohly být zohledněny. Teprve meritorní projednání žaloby umožní individuálně posoudit vznik tvrzené újmy a její intenzitu a na tomto základě rozhodnout o přiměřeném zadostiučinění. S další argumentací se Nejvyšší soud podrobně nevypořádal s odůvodněním, že obstál hlavní důvod, pro nějž nebylo stěžovateli možno vyhovět.
II. Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele bylo napadenými usneseními porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a legitimní očekávání stěžovatele.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle argumentuje, že bylo povinností obecných soudů vynést rozsudek na základě fikce uznání, neboť postupem vedlejší účastnice došlo ex lege k uznání jeho nároku. Vedlejší účastnice neměla vážný důvod, který jí bránil se k věci vyjádřit ve stanovené lhůtě, ani takový důvod netvrdila. Podle stěžovatele by tak měla vedlejší účastnice nést důsledky spojené s porušením procesních povinností, aby tak bylo zajištěno rovné postavení účastníků řízení. Stěžovatel poukazuje na specifické postavení vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako žalované, nadto dále zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který disponuje dostatečnými kapacitami k tomu se kvalifikovaně hájit. Dle stěžovatele se na věc neuplatní nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229), z něhož dle stěžovatele vyplývá, že rozsudkem vydaným na základě fikce uznání nároku nelze sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že neví, jaké jsou "správné právnické" argumenty a námitky proti žalobě; dotčená právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného. Důvod, proč tyto závěry nelze aplikovat v jeho věci, stěžovatel spatřuje v tom, že v pozici žalovaného vystupuje stát. Podle stěžovatele byl postup vedlejší účastnice projevem obstrukcí. Stěžovatel uvádí, že Česká republika měla po celou dobu k dispozici trestní spis, do něhož bylo možné nahlédnout a učinit si z něj opisy, takže jí nic nebránilo se k věci vyjádřit. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nadto nezabýval částí nároku týkajícího se nepřiměřené délky trestního stíhání, a své rozhodnutí tak nedostatečně zdůvodnil. Dále rozporuje vyjádření vedlejší účastnice před obecnými soudy k věci samé.
7. Stěžovatel dále brojí proti závěru, že v jeho věci šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tento závěr obecné soudy učinily, aniž by provedly jakékoliv dokazování a aniž by mu umožnily se k této otázce vyjádřit. Soudy nižších stupňů navíc budou názorem Nejvyššího soudu v dalším řízení vázány. Porušily tak jeho legitimní očekávání, že dojde k vydání rozsudku na základě fikce uznání nároku. Judikatura Nejvyššího soudu, která v případech zřejmě bezúspěšného uplatnění nároku vylučuje takový rozsudek vydat, dle stěžovatele nemá oporu v zákoně. Stěžovatel uvádí, že srovnání případů provedené obecnými soudy je nepřiléhavé. Stěžovatel uvádí, že byl trestně stíhán jako soudce, tedy ústavní činitel, k čemuž bylo třeba souhlasu prezidenta republiky. V důsledku trestního stíhání mu byl na několik let pozastaven výkon funkce soudce a byla mu vyplácena pouze polovina platu. Byl v nejistotě, jak řízení skončí, navíc byl nepravomocně odsouzen soudem prvního stupně. Takový případ dle stěžovatele nemá obdoby a nebylo tak namístě uzavřít, že uplatněný nárok je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho legitimní očekávání, že bude vynesen rozsudek na základě fikce uznání nároku, a to jen proto, že v pozici žalované vystupoval stát.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že právní úprava rozsudku vydávaného na základě tzv. fikce uznání nároku dle §114b a §153a odst. 3 občanského soudního řádu z ústavního hlediska obstojí, neboť je možný její ústavně konformní výklad a aplikace. V navazující judikatuře zdůraznil povinnost obecných soudů přistupovat k aplikaci těchto ustanovení obezřetně. Jde o právní úpravu, která "je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně" [nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229), bod 26; obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 167/82 SbNU 623), bod 12; nález sp. zn. II. ÚS 1298/17 ze dne 18. 8. 2017 (N 153/86 SbNU 553), bod 22].
10. Názor obecných soudů, podle nichž nelze vydat rozsudek na základě fikce uznání nároku v případech, kdy se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je z ústavního hlediska projevem nutnosti volit ústavně konformní výklad dotčené právní úpravy. Jde o restriktivní výklad zohledňující právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož se jedná o promítnutí ústavně zaručeného práva do výkladu zákonné úpravy, nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že tento přístup nemá oporu v zákoně. V této souvislosti se není třeba rozsáhle věnovat otázce, jaké postavení má stát jako žalovaný ve sporu o náhradu újmy dle čl. 36 odst. 3 Listiny. I kdyby totiž na stát nemělo být v těchto sporech nahlíženo jako na právnickou osobu soukromoprávního charakteru, nýbrž tak, že i zde se projevuje jeho vrchnostenské postavení s ohledem na původ způsobené újmy, nic by to neměnilo na tom, že ústavně konformní výklad dotčených ustanovení o rozsudku pro uznání - dovozený v jiných sporech - by měl být shodně uplatňován ve všech případech, bez ohledu na to, kdo a v jakém postavení vystupuje v pozici žalovaného [k problematice vystupování státu, respektive orgánu veřejné moci, v soukromoprávních vztazích a sporech srov. podrobněji nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61), bod 60 a následující, v němž se vycházelo z povahy právního vztahu a charakteru soudního řízení].
11. Neobstojí rovněž námitky stěžovatele, podle nichž je jeho případ specifický a srovnání jím uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy s jinými případy je tak nepřiléhavé. Jak totiž vyložil již Nejvyšší soud, stěžovatel bude mít možnost prokázat, že jeho případ se významným způsobem liší od odkazovaných věcí, při meritorním posouzení jeho žaloby. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že závěr obecných soudů o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva je třeba chápat tak, že se vztahuje pouze ke zdůvodnění, proč nebylo možné vydat rozsudek na základě fikce uznání nároku. Při meritorním posouzení žaloby není toto hodnocení, vyjádřené pouze v odůvodnění napadených usnesení, pro obecné soudy závazné - nic tedy nebrání obecným soudům žalobě následně po zvážení všech okolností vyhovět, a to i v plném rozsahu. Ústavní soud považuje za vhodné poukázat na to, že tímto způsobem vyznívá i odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje opačný závěr. Z těchto důvodů nebylo třeba provádět dokazování a stejně tak nebylo nezbytné vytvářet účastníkům řízení prostor se k této problematice vyjádřit, neboť tuto příležitost budou mít při projednání merita věci. Nelze nicméně přijmout argumentaci stěžovatele, že neměl možnost se před žádným z obecných soudů vyjádřit k otázce, zda jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tuto možnost stěžovatel měl přinejmenším prostřednictvím dovolání a ostatně ji i využil. Porušení rovnosti účastníků pak není možné spatřovat v tom, že ve věci stěžovatele nepřistoupily obecné soudy k aplikaci fikce uznání nároku, když dovodily, že věc stěžovatele spadá do jedné z typových výjimek, v nichž dotčenou právní úpravu nelze aplikovat.
12. Důvodnou není ani námitka stěžovatele, že se Nejvyšší soud argumentačně nevěnoval stěžovatelově nároku v části týkající se nepřiměřené délky trestního stíhání. Nejvyšší soud uvedl, že se nezabýval dalšími aspekty případu, neboť obstál závěr o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva, který bránil vydání rozsudku na základě fikce uznání. Žalobě tak nebylo možné - dle prvotního posouzení - vyhovět v plném rozsahu. To dle Nejvyššího soudu postačuje pro závěr, že nelze vydat rozsudek na základě fikce uznání nároku. Jinak řečeno, otázka oprávněnosti nároku dovozovaného z nepřiměřené délky trestního stíhání nebyla relevantní, což je v odůvodnění dostatečně vyjádřeno.
13. Námitkám stěžovatele směřujícím proti postupu vedlejší účastnice (bod 6 výše) se není třeba podrobněji věnovat. Nejvyšší soud a městský soud založily napadená usnesení na tom, že nejsou splněny podmínky pro nastoupení fikce uznání s ohledem na výši uplatněného nároku, nikoliv na tom, že by v plném rozsahu schvalovaly postup vedlejší účastnice. Městský soud se naopak proti jejímu postupu výslovně vymezil. Současně je třeba zmínit, že vedlejší účastnice se nemohla vyjádřit k uplatněnému nároku jako celku, neboť i dle závěrů městského soudu potřebovala spis pro vyjádření k otázce přiměřenosti délky trestního řízení. Byť tedy nebyl postup vedlejší účastnice dle obecných soudů nejvhodnější, nelze v něm spatřovat obstrukční jednání. Závěrem nezbývá než opětovně zdůraznit, že obecné soudy se budou žalobou stěžovatele meritorně zabývat, a stěžovatel tak napadenými usneseními nebyl nijak omezen v právu na spravedlivý proces.
14. Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu