ECLI:CZ:US:2020:2.US.3662.19.1
sp. zn. II. ÚS 3662/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., t. č. ve Vazební věznici Břeclav, P.O.BOX 74, právně zastoupeného JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 19 Nt 305/2019-7 ze dne 16. 9. 2019 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 412/2019-17 ze dne 3. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl policejním orgánem obviněn ze zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to usnesením o zahájení trestního stíhání č. j. KRPT-147644- 247/TČ-2019-070072 ze dne 13. 9. 2019. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal dne 15. 9. 2019 u Okresního soudu v Hodoníně návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodů §67 písm. a) a c) tr. řádu. Dne 16. 9. 2019 proběhlo vazební zasedání, na němž soudce rozhodl napadeným usnesením o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů §67 písm. a, c) tr. řádu. Krajský soud v Brně pak stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení o vzetí stěžovatele do vazby je pouze vágně odůvodněno a bez uvedení konkrétních skutečností. Soud řádně nepřezkoumal dosud zjištěné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
6. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho zásah do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
7. Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do vazby a jejich prostřednictvím stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatele do vazby nezbytným; své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Podle rozhodujících soudů z dosavadního způsobu života stěžovatele, který byl již v minulosti trestně stíhán a odsouzen, je zjevné, že na něj
předchozí odsouzení neměla nejmenší výchovný vliv. Trestné činnosti se dopouští opakovaně, a to i poté, co již byl odsouzen pro v zásadě totožnou trestnou činnost. Osoba stěžovatele tak podle soudů s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životnímu stylu, rozsahu trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a době páchání trestné činnosti, neskýtá záruku toho, že by v případě jeho propuštění ze zadržení na svobodu, byl schopen svým slibům dostát a vést řádný život. Soudy též uvedly, že trestná činnost je evidentně nepostradatelným zdrojem příjmu stěžovatele, proto je u něj dán důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, kdy účelu vazby v tuto chvíli není možno dosáhnout jiným opatřením, neboť je zde důvodná obava, že by v případě jeho propuštění na svobodu v páchání trestné činnosti pokračoval, resp. se jí dopouštěl i nadále. Rovněž je zde dán důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, neboť vzhledem k vysoké sazbě trestu odnětí svobody, kterou je stěžovatel aktuálně ohrožen (konkrétně 10-18 let) také hrozí, že se bude chtít trestnímu stíhání vyhnout, příp. podstatným způsobem mařit průběh trestního řízení.
8. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí proto nelze vyhodnotit tak, že by bylo v extrémním rozporu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud též dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť k takovému důvodu neshledal relevantní důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu