ECLI:CZ:US:2020:2.US.3692.19.1
sp. zn. II. ÚS 3692/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Františka Berečky, zastoupeného Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, sídlem Smetanova 1784/5, Přerov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. 4 As 214/2019-34 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2019 č. j. 31 A 124/2017-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2019, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 31 A 124/2017 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a Ludmila Berečková se žalobou podanou dne 24. 4. 2017 u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 17. 2. 2017 č. j. KUZL 9984/2017 (sp. zn. KUSP 85575/2016 ÚP-Sp), jímž rozhodl o odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Hulín, Stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") ze dne 27. 10. 2016 č. j. MÚH/08082/2016/ORMZP/P, sp. zn. MÚH/03039/2016/ORMŽP/P. Těmito rozhodnutími bylo dle §134 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen "stavební zákon"), rozhodnuto o nařízení zjednání nápravy spoluvlastníkům stavby, která spočívá v nutném podepření stávajících krokví na straně rodinného domu č. p. X1 v H. na středně nosném zdivu (dále jen "rozhodnutí stavebního úřadu").
3. Krajský soud soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 5. 2017 č. j. 65 A 31/2017-14 rozhodl dle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), o postoupení věci místně příslušnému krajskému soudu. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 31 A 124/2017-94 žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel řádně a v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 4 As 214/2019-34 dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
5. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před orgány veřejné moci netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v kasační stížnosti, namítal, že napadená rozhodnutí nemohou obstát, protože správní soudy vůbec nepřezkoumaly správnost rozhodných skutečností nastalých ve správním řízení. Především nesplnily povinnost z moci úřední zkoumat, zda rodinné domy č. p. X1 a č. p. X2 jsou oddělenými stavbami či nikoli. Tvrdil, že rozhodnutí je nezákonné, neboť nelze vydat výzvu ke zjednání nápravy vůči osobě, která není vlastníkem stavby či stavebníkem stavby, na které byly provedeny zásahy do střešní konstrukce. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, neboť se nevypořádala s námitkami stěžovatele ohledně absence odůvodnění a jeho rozpornosti; dále uvedl, že bylo zasaženo do střešní konstrukce a na druhou stranu nebylo známo původní provedení krovu. Pokud stavební úřad nemohl zjistit původní provedení krovu, nemohl zjistit závadu při kontrolní prohlídce. Poukázal na nesprávný úřední postup stavebního úřadu, který neměl vydávat nařízení o zjednání nápravy dle §133 odst. 2 stavebního zákona, ale dle §129 stavebního zákona měl zahájit řízení o odstranění nepovolených stavebních úprav se stavebníkem.
7. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se řádně a v plném rozsahu nevypořádaly se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele a tímto porušily jeho ústavně zaručená základní práva, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že dle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními orgány a správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud dále konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].
12. Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, a to jak v řízení před krajským soudem o žalobě stěžovatele dle §65 a násl. s. ř. s., tak v navazujícím řízení o kasační stížnosti dle §102 s. ř. s., s nimiž se již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku.
13. V dané věci je rozhodné, že stěžovatel žalobou brojil proti nařízení zjednání nápravy spoluvlastníkům stavby, která spočívá v nutném podepření stávajících krokví na straně rodinného domu č. p. X1 v H. na středně nosném zdivu. Ve správním a následně v soudním řízení bylo prokázáno, že prostory domů č. p. X1 a č. p. X2 jsou skutečně oddělenými stavbami a v tom smyslu tvoří samostatné obytné prostory, a to právě středně nosnou zdí, která je zdí společnou. Spolu se společnou zdí sdílí oba domy i společnou střešní konstrukci. Stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu a poté i ve správní žalobě (č. l. 2) opakovaně uvádí, že je spoluvlastníkem uvedených společných částí. Z toho důvodu nemůže obstát námitka stěžovatele, že stavební úřad nařídil zjednání nápravy stěžovatelem jako osoby odlišné od vlastníka i stavebníka.
14. Ústavní soud připomíná, že rozsah soudního přezkumu proti rozhodnutí je dán dle §65 s. ř. s. v mezích žalobních důvodů zejména předmětem řízení, jehož výsledkem je napadené správní rozhodnutí. Je zcela v dispozici stěžovatele, zda využije svého práva brojit proti rozhodnutí zasahujícímu do jeho právní sféry u příslušného správního orgánu nebo soudu. Všechny uplatněné námitky stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jsou tvrzeny toliko v obecné rovině, pokud stěžovatel neuvedl konkrétní rozpory, lze přisvědčit obecným soudům, že vycházely ze skutečností podložených spisovou dokumentací a z obsahu spisu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zdůraznil relevantní skutečnosti plynoucí ze spisu pro rozhodnutí v dané věci stěžovatelů. Podotkl, že zákonná právní úprava dle §134 odst. 4 věty první stavebního zákona, není rozhodnutím dle správního řádu, ale toliko opatřením, které dle zákona předchází vydání rozhodnutí. Podkladem rozhodnutí o nařízení zjednání nápravy bylo zjištění stavebního úřadu učiněné před jeho vydáním při provádění kontrolní činnosti.
15. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vyložil, proč nebylo možné nařídit podle §129 odst. 8 stavebního zákona obnovení předcházejícího stavu stavby, u které byly bez stavebního povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu anebo v rozporu s ním, provedeny stavební úpravy spočívající v odstranění části stavby. Je nesporné, že došlo k odstranění části střechy, která byla v havarijním stavu (bez povolení či ohlášení stavebnímu úřadu), ale za daného stavu nelze vrátit zpět část střechy, která hrozila zřícením, a nedávalo by to žádný rozumný smysl.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se žalobou a posléze podanou kasační stížností stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení stavebního zákona, Ústavní soud neshledal, že by soudy tyto normy vykládaly a užívaly na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění, ani že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny.
17. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy). Pokud za dané procesní situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, postupoval v souladu se zákonem. Ústavní soud poznamenává, že ani právnímu názoru, vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout a pro stručnost lze na něj dále odkázat.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu