ECLI:CZ:US:2020:2.US.378.20.1
sp. zn. II. ÚS 378/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. Tomislava Šimečka a Ing. Jiřího Šimečka, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2748/2018-173 ze dne 23. 10. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 35/2018-148 ze dne 1. 3. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 203/2017-116 ze dne 1. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé a vedlejší účastnice Pražské vodovody a kanalizace, a. s., se nedohodli na obsahu smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod týkající se budovy, jejímiž spoluvlastníky jsou stěžovatelé. Stěžovatelé neakceptovali návrh smlouvy předložený vedlejší účastnicí a ta odmítla jimi požadované změny. Stěžovatelé se proto domáhali u obecných soudů nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice spočívajícím v uzavření smlouvy v jimi navrženém znění.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem jejich žalobu zamítl. Vyšel z toho, že dle §8 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVK") je vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, povinen s odběratelem uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod. Na uzavření této smlouvy má odběratel za podmínek §36 odst. 1 ZVK právní nárok, jehož se lze domáhat žalobou. I když již dne 17. 9. 2003 byla dle obvodního soudu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí platně uzavřena smlouva o dodávkách vody, podle přechodného ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 275/2013 Sb. musí být smlouvy s odběratelem uzavřené před účinností tohoto zákona uvedeny do souladu s §8 odst. 16 a 17 ZVK do 1. 1. 2024. Proto se obvodní soud dále zabýval žalobou stěžovatelů. Shledal přitom, že smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod je uzavírána adhezním způsobem ve smyslu §1789 a násl. občanského zákoníku, takže stěžovatelé jako slabší strana nemají skutečnou příležitost ovlivnit podmínky smlouvy. Námitky stěžovatelů směřujících proti sporným ujednáním navrženým vedlejší účastnicí nicméně nepovažoval za důvodné. Ujednání o smluvní pokutě je dle obvodního soudu standardní, se smluvními pokutami v tomto typu smluv ostatně výslovně počítá i §36 odst. 3 písm. i) ZVK. Další ujednání pak neshledal za diskriminační ani rozporná s dobrými mravy. Žalobu stěžovatelů tak vyhodnotil jako nedůvodnou.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Rovněž dle městského soudu mají smlouvy s odběrateli charakter tzv. adhezních smluv. Vlastník či provozovatel vodovodu a kanalizace je povinen s odběratelem jednat o sporných ustanoveních, žádná ze stran však není povinna akceptovat návrh protistrany, který nevychází přímo z právní úpravy. Městský soud zmínil, že odběratel může odmítnout uzavření smlouvy a zajistit si odběr vody z vlastní studny a odvádění odpadních vod vlastní jímkou, byť si to lze v širším centru Prahy, kde se nachází nemovitost stěžovatelů, představit jen obtížně. Obtížnost či nemožnost zajistit si odběr vody a odvádění odpadních vod nezávisle na vedlejší účastnici ovšem nemění charakter vztahu stěžovatelů a vedlejší účastnice, vede pouze k dalšímu posílené pozice vedlejší účastnice. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že ujednání o smluvní pokutě je standardní. Další požadavky stěžovatelů se pak týkaly ujednání, která pro ně neznamenají újmu nebo nepřiměřenou zátěž, jako je úprava splatnosti faktur či doručování, případně šlo o úpravu zcela marginálních otázek, jako je možnost vrátit platbu označenou nesprávným variabilním symbolem. Městský soud dále konstatoval, že v místě napojení vodovodní přípojky má být zajištěn tlak alespoň 0,25 MPa, neboť budova stěžovatelů je vícepodlažní, a vedlejší účastnicí navržená smlouva tak nesprávně stanoví tlakové rozmezí 0,15 až 0,60 MPa. Stěžovatelé se však domáhají zajištění tlaku ve výši 0,45 MPa, čímž jdou nad rámec požadavků právní úpravy. Městský soud dále uvedl, že je v tomto typu řízení vázán návrhem stěžovatelů a nemůže na obsahu navržené smlouvy nic měnit, upřesňovat nebo do něj cokoliv doplňovat.
4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelů. Nejvyšší soud se neztotožnil s jejich námitkou, že smlouva o dodávkách vody a odvádění odpadních vod nebyla uzavírána adhezním způsobem. Dále konstatoval, že pokud by platil závěr, že již v roce 2003 byla platně uzavřena smlouva o dodávkách vody, což nebylo v odvolacím ani dovolacím řízení nijak zpochybněno, logicky by již stěžovatelům nesvědčil nárok na uzavření této smlouvy dle §36 odst. 1 ZVK. Naopak nebyla-li taková smlouva uzavřena v roce 2003, vedlejší účastnice neporušila povinnost ji se stěžovateli uzavřít. Návrh na uzavření smlouvy jim totiž předložila, avšak stěžovatelé ho bez opodstatněného důvodu odmítli. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem městského soudu.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé uvádějí, že voda je specifické médium, u něhož neexistuje pluralita dodavatelů, kterého si tak stěžovatelé nemohou zvolit. Nemají ani reálnou možnost vodu neodebírat. Právo na dodávky pitné vody je přitom dle rezoluce Valného shromáždění OSN č. 64/292 základním lidským právem. Podle stěžovatelů jim obecné soudy neposkytly ve vztahu k vedlejší účastnici soudní ochranu.
6. Stěžovatelé brojí proti závěru obecných soudů, že smlouva o dodávkách vody a odvádění odpadních vod je adhezní smlouvou ve smyslu §1798 a násl. občanského zákoníku. Namítají, že tímto hodnocením je obecné soudy nutí přijmout smlouvu v nezměněném znění, a zasahují tak do jejich smluvní volnosti. Ústavní rozměr spatřují v tom, že namísto slabší strany byla poskytnuta ochrana účastníkovi v silnějším postavení. Úprava adhezních smluv se podle nich vztahuje jen na dodávky takového zboží, u kterého má jednotlivec reálnou možnost smlouvu neuzavřít.
7. Stěžovatelé rovněž namítají, že jsou v důsledku napadených rozhodnutí nuceni přijmout mimořádně rozsáhlou smlouvu navrženou vedlejší účastnicí včetně ujednání o smluvních pokutách a dalších ujednání, s nimiž nesouhlasí. Přitom obdobné smlouvy uzavírané s odběrateli v Brně taková ujednání neobsahují. Dále stěžovatelé argumentují, že smlouva navržená vedlejší účastnicí je v rozporu s §8 odst. 16 ZVK, neboť tlakové rozmezí v místě přípojky neupravuje v souladu s právními předpisy. Dle stěžovatelů jde přitom o podstatnou náležitost smlouvy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Obecné soudy se zabývaly argumentací stěžovatelů a s jejich námitkami se vypořádaly v míře odpovídající jejich závažnosti. Tím dostály požadavkům, které ve vztahu k odůvodnění soudních rozhodnutí dovodila judikatura Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247), bod 21; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Námitky stěžovatelů v ústavní stížnosti představují pouze další polemiku s výkladem podústavního práva a postrádají ústavněprávní rozměr.
10. Stěžovatelé neuspěli se svojí žalobou, neboť se obecné soudy neztotožnily s jejich výhradami vůči návrhu smlouvy vypracovanému vedlejší účastnicí. Závěr o přípustnosti ujednání smluvních pokut v předmětné smlouvě se opírá o výslovné znění §36 odst. 3 písm. i) ZVK, přičemž interpretaci zvolenou obecnými soudy nelze pokládat za nijak excesivní. Rovněž závěr, že další námitky stěžovatelů se týkají marginálních otázek, případně že sporná ustanovení nejsou ve vztahu ke stěžovatelům nepřiměřená a nepůsobí jim újmu, nevybočuje z ústavních mezí. Lze tedy shrnout, že v případě nezákonných či nepřiměřených ujednání byly obecné soudy připraveny stěžovatelům poskytnout ochranu, nicméně v projednávané věci k tomu neshledaly důvod.
11. Co se týče argumentu, že tlakové rozmezí v místě přípojky dle návrhu smlouvy předloženého vedlejší účastnici neodpovídá právní úpravě, upozornil na tuto skutečnost již městský soud. Zároveň však srozumitelně vysvětlil, proč nemůže ani v tomto ohledu vyhovět požadavku stěžovatelů, který navíc šel nad rámec právní úpravy.
12. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2020
Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu