ECLI:CZ:US:2020:2.US.3828.19.1
sp. zn. II. ÚS 3828/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 231/2019-169 ze dne 10. 9. 2019 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 220/2015-164 ze dne 30. 7. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada, že jen zákon stanoví možný trest, podle čl. 39 Listiny a zákaz dvojího trestání obsažený v čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 11. 2015 č. j. 1 T 220/2015-41 k trestu obecně prospěšných prací, peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 let a 6 měsíců. Stěžovatel poté spáchal další trestnou činnost (mimo jiné vyráběl a distribuoval pervitin), za kterou mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvou let a tří měsíců, který začal vykonávat společně s přeměněným zbytkem trestu obecně prospěšných prací v délce 166 dní; z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 16. 3. 2018 na zkušební dobu 3 let za současného stanovení dohledu a přiměřených omezení a povinností. Po vykonání více než poloviny trestu zákazu činnosti stěžovatel zažádal o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Napadeným usnesením okresní soud tuto jeho žádost zamítl z důvodu, že nevedl řádný život, ale byl naopak odsouzen za závažnější trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody; dále uvedl, že by nebylo možné stěžovateli vyhovět i proto, že opětovné podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti není možné. Stěžovateli byl již totiž dříve uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, od výkonu jehož zbytku bylo podmíněně upuštěno usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 21 T 46/2011-68, přičemž však tento soud 11. 5. 2015 rozhodl, že se zbytek tohoto trestu vykoná; zbytek tohoto trestu byl vykonán od 7. 3. 2019 do 4. 12. 2019. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou napadeným usnesením krajský soud zamítl, přičemž došel k stejným závěrům jako okresní soud.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy rozhodly výlučně na základě jeho chování před výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, aniž by zohlednily způsob vedení života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy více než rok vedl, dle svých slov, příkladný život. Vzhledem ke své práci zámečníka je pro něj zákaz řízení motorových vozidel silně omezující, neboť se musí dopravovat vlakem či autobusem, což jej výrazně omezuje v jeho výdělečné aktivitě. Jen díky tomu, že pracuje sedm dní v týdnu, je schopen rychle splácet své dluhy v plné výši. Zároveň poukazuje na svoji rodinnou situaci a uvádí, že je obtížnější vést plnohodnotný rodinný život bez řidičského oprávnění. I s ohledem na to stěžovatel uvádí, že nejefektivnější pro jeho nápravu by bylo, kdyby mu bylo umožněno znovu řídit motorová vozidla; současný trest považuje za příkrý a zbytečný.
4. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly mylně, když uvedly, že nelze opětovně podmíněně upustit od výkonu trestu odnětí svobody. Argumentuje přitom jazykovým a systematickým výkladem trestního zákoníku, kdy jediným ustanovením, ve kterém zákonodárce zakazuje opětovné podmíněné upuštění od výkonu trestu, je §88 odst. 4 trestního zákoníku, dle kterého není možné opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí.
5. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil okresní soud, který zdůraznil, že zkušební doba podmíněného propuštění uplyne až dne 16. 3. 2021, přičemž až po jejím uplynutí může soud rozhodnout, zda se stěžovatel osvědčil, pročež nelze souhlasit se stěžovatelem, že již vykonal trest odnětí svobody. Poukázal i na rozsáhlejší trestní minulost stěžovatele, čímž reagoval na tvrzení stěžovatele, že dlouhodobě vede řádný život; jeho tvrzení, že je napravený, označil minimálně za předčasné. Okresní soud dále rozvedl, proč nelze opětovně podmíněně upustit od výkonu trestu zákazu činnosti, přičemž poukázal zejména na jazykový a logický výklad ustanovení §91 trestního zákoníku a na judikaturu, která je citována též v komentářové literatuře. Vyjádření okresního soudu bylo zasláno stěžovateli, který na ně v poskytnuté lhůtě nezareagoval.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Ústavní soud opakovaně zmiňuje, že obecné soudy disponují širokou diskrecí při rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2867/13 ze dne 3. 12. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 371/12 ze dne 14. 5. 2012 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/18 ze dne 18. 9. 2018), přičemž Ústavní soud do ní zasahuje jen výjimečně (obdobně v případě podmíněného propuštění viz nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, bod 10 a zde citovaná judikatura). V napadených rozhodnutích obecné soudy zdůraznily, že stěžovatel po odsouzení k trestu zákazu činnosti spáchal další trestnou činnost, přičemž se jednalo o trestnou činnost úmyslnou a závažnější, než jakou spáchal dříve. Za ní pak byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nikoli krátkého trvání; stěžovateli v době vydání napadených rozhodnutí stále běžela zkušební doba po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Byť se obecné soudy v napadených usneseních nevěnovaly životu stěžovatele po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jak stěžovatel namítá, Ústavní soud neshledal, že by porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva, když rozhodly, že způsobem svého života neprokázal, že by dalšího výkonu trestu nebylo třeba. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl zejména na základě skutečnosti, že od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neuplynula delší doba, že stěžovatel má rozsáhlejší trestní minulost a že spáchal úmyslný závažnější trestný čin v průběhu výkonu trestu zákazu činnosti. Za takovéto situace Ústavní soud nemá důvod zasáhnout do diskrece obecného soudu, který považuje stěžovatelovo tvrzení o tom, že je napravený, minimálně za předčasné.
11. Ohledně námitky týkající se možnosti opětovného podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti Ústavní soud na úvod poznamenává, že si je vědom toho, že komentářová literatura dlouhodobě odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, která již od poloviny sedmdesátých let nepřipouštěla možnost opětovného podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti [rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. 3. 1976 sp. zn. 6 Tz 3/76 (č. 49/1976. Sb. rozh. tr.); rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2001 sp. zn. 11 Tz 29/2001 (č. 10/2002 Sb. rozh. tr.)]. Nejvyšší soud interpretoval tehdy platný §64 trestního zákona tak, že pokud trestní zákon zmiňoval pouze možnost opětovného podmíněného propuštění, ale nikoli možnost opětovného podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, pak ze systematického výkladu plyne, že opětovné podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti není možné. Stručně řečeno Nejvyšší soud tato ustanovení interpretoval tak, že kdyby to zákonodárce chtěl, tak by to výslovně v textu zákona uvedl, podobně jako to zmínil u podmíněného propuštění.
12. Ústavní soud takovýto závěr nesdílí, je totiž třeba vycházet z toho, že trestní zákoník nezakazuje opětovné podmíněné upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. Je zřejmé, že případné rozhodnutí o opětovném podmíněném upuštění od výkonu trestu odnětí svobody bude s ohledem na svou podstatu spíše výjimečné, jelikož odsouzenému již byla dána další šance spočívající v podmíněném upuštění od výkonu trestu, kterou však nevyužil. Za takových okolností by odsouzený musel prokázat velmi výraznou změnu ve svém životě, která by takové rozhodnutí odůvodnila.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že pokud zákonodárce výslovně nevyloučil určitou skupinu, kterou by nebylo možné podmíněně propustit, pak ani praxe nemůže vyloučit aplikaci takového podmíněného propuštění na určitou skupinu odsouzených [nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, bod 32; nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019, bod 19; nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019, bod 17 a v těchto bodech citovaná dřívější judikatura]. V souladu s touto judikaturou Ústavní soud dovozuje, že pokud zákonodárce výslovně nevyloučil možnost opětovného podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti, pak soudy nemohou odmítnout zvážit možnost opětovného podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti.
14. Tato interpretace je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že v pochybnostech jsou obecné soudy povinny postupovat ve prospěch uplatnění subjektivních práv jednotlivců [nález sp. zn. II. ÚS 2006/18 ze dne 4. 12. 2018, bod 15, nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), bod 14; podobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 2430/13 ze dne 5. 3. 2014 (N 27/72 SbNU 305), bod 46-47]. Při zvažování, zda je na místě umožnit aplikaci práva, pak zpravidla nelze vycházet z názoru, který byl formován v době, která nedbala na zásady demokratického právního státu [srov. §1 odst. 1 písm. c) zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu].
15. Navíc v důsledku přijetí nového trestního zákoníku a jeho novelizací, který upravuje podmíněné propuštění odlišně od úpravy v trestním zákonu, neobstojí argument pouhým systematickým výkladem. Trestní zákoník umožňuje v některých případech podmíněné propuštění i před vykonáním jedné třetiny nařízeného trestu [srov. §88 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 trestního zákoníku]. Pokud v takovém případě trestní zákoník v §91 odst. 4 odlišně stanoví potřebné délky výkonu trestu pro opětovné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, argumentace pouhým systematickým výkladem nedává smysl, jelikož předmětná ustanovení jsou podstatná z jiných důvodů než tím, že pouze opakují podmínky pro podmíněné propuštění, je-li opětovné. Obdobně pokud §91 odst. 4 trestního zákoníku výslovně uvádí, že "opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné", lze argumentovat, že pokud by zákonodárce nechtěl umožnit opětovné podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, tak by to v trestním zákoníku výslovně uvedl.
16. Vzhledem k povinnosti ústavně konformní intepretace podústavní právní úpravy a k povinnosti výkladu ve prospěch uplatnění práv, vzhledem k jazykovému, logickému a teleologickému výkladu, který nijak neopodstatňuje zákaz opětovného podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, i s ohledem na důvodovou zprávu k novému trestnímu zákoníku, která se k této otázce nevyjadřuje, i nejednoznačnost systematického výkladu ustanovení trestního zákoníku, Ústavní soud dovodil, že §90 a 91 trestního zákoníku nelze vyložit tak, že trestní zákoník paušálně zakazuje opětovné podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.
17. Byť napadená rozhodnutí explicitně tuto možnost nepřipouští, je otázkou, proč se obecné soudy detailně zabývaly tvrzeními stěžovatele vztahujícími se k vedení života takovým způsobem, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, když dle jejich názoru mohly jen velmi jednoduše odkázat na nemožnost opětovného podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Tento detailní rozbor vedení života takovým způsobem, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, naznačuje, že si obecné soudy nebyly plně jisty, zda je opodstatněné neumožnit opětovné podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. I když Ústavní soud na rozdíl od obecných soudů dovodil, že je možné opětovně žádat o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, není opodstatněné, aby napadená rozhodnutí zrušil. Obecné soudy totiž v napadených rozhodnutích podrobně rozebraly, proč stěžovatel nevedl život takovým způsobem, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, tedy nenaplnil nutnou podmínku předvídanou §90 odst. 1 trestního zákoníku, zásah Ústavního soudu by tedy nevedl ke změně postavení stěžovatele. Ústavní soud proto nedovodil, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva.
18. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu