ECLI:CZ:US:2020:2.US.383.20.1
sp. zn. II. ÚS 383/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Eckertové, zastoupené JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem Jizerská 2912/22, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 9 Co 152/2019-187 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 21 Cdo 3808/2019-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka vůči zaměstnavateli - Základní škole X, příspěvková organizace (dále jen "žalovaná") - domáhala určení neplatnosti výpovědi, určení neplatnosti převedení na jinou práci a náhrady výdělku. Stěžovatelka obdržela od žalované dne 29. 9. 2016 výpověď z pracovního poměru a téhož dne byla převedena na jinou práci, a to na základě lékařského posudku vydaného poté, co stěžovatelka utrpěla pracovní úraz v lednu 2016.
3. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 2. 2019 č. j. 22 C 30/2017-161, určil neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 29. 9. 2016, doručené žalobkyni téhož dne (výrok I.), dále určil, že převedení na jinou práci ze dne 29. 9. 2016 je neplatné (výrok II.) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce náhradu mzdy ve výši 177 752 Kč (výrok III.)
4. Krajský soud shora označeným rozsudkem v napadené části výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 177 752 Kč, zamítl. Soud konstatoval, že po nařízeném jednání a opakovaném provedení některých důkazů shledal, že odvolání žalovaného je částečně důvodné. Při právním posouzení věci vycházel z ustanovení §69 až 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a z judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka, ač byla žalovanou dopisem ze dne 30. 11. 2016 vyzvána k pokračování ve výkonu práce, prostřednictvím své právní zástupkyně odmítla do práce nastoupit. Tím porušila svou povinnost a nemohl jí vzniknout nárok na náhradu mzdy.
5. Nejvyšší soud stěžovatelce v odůvodnění napadeného usnesení vytknul zejména nedostatečné zdůvodnění přípustnosti dovolání. Poté doplnil, že ani zbylé námitky uplatňované stěžovatelkou nebyly schopny založit přípustnost tohoto dovolání. Přesto Nejvyšší soud na závěr rozhodnutí shrnul, že napadené rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a neshledal důvod se od ní odchýlit.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry odvolacího soudu jsou sice správné, ale "jsou jako by zúženým pohledem na věc". Rozhodnutí obecných soudů označuje jako formalistická a odmítnutí jejího dovolání označuje jako protiprávní, protože "namítala porušení svých ústavních práv" a dovolací soud se jejím tvrzeným vůbec nezabýval. Současně stěžovatelka uznává, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru je zpochybněn, pokud zaměstnavatel vyzve zaměstnance k nástupu do práce s tím, že mu práci bude přidělovat dle pracovní smlouvy a jejích intencích. Domnívá se však, že soudy měly zohlednit situaci, v níž se bez svého přičinění ocitla.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
9. Krajský soud (a následně mu v tomto přisvědčil i Nejvyšší soud) své rozhodnutí opřel o výklad ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce a judikaturu vztahující se k dané problematice. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, dospěl k závěru, že oznámí-li zaměstnanec poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a projeví-li zaměstnavatel vůli práci tomuto zaměstnanci přidělovat, je zaměstnanec povinen nadále konat práci podle pracovní smlouvy, a to až do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak nebo do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru; neomluvené zameškání práce v této době představuje porušení pracovní kázně. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 862/2018, konstatoval, že není na zaměstnanci, aby hodnotil, zda zaměstnavatel, který jej vyzval k opětovnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, takovou práci skutečně má či nikoli. Zde je třeba mít rovněž na zřeteli, že zaměstnavatelem přidělovaná práce se nepochybně musí pohybovat v rámci smluvně sjednaného druhu práce, ovšem nemusí jej zcela vyčerpat, nemusí tedy zahrnovat veškerou možnou pracovní činnost spadající do sjednaného druhu práce. Je-li tedy zaměstnanec zaměstnavatelem vyzván k pokračování ve výkonu práce podle pracovní smlouvy, je povinen nastoupit do práce a tuto práci v souladu s pracovní smlouvou a s ostatními pracovněprávními předpisy vykonávat, ledaže by mu v tom bránila důležitá osobní překážka v práci.
10. Z uvedeného plyne, že obecné soudy ve věci postupovaly správně, jestliže dovodily, že stěžovatelka (přestože byla v průběhu sporu s žalovanou zastoupena advokátkou) nepostupovala v souladu s právními předpisy a svými povinnostmi, pakliže (písemně) odmítla nastoupit zpět do práce poté, co obdržela písemnou výzvu žalované. Stěžovatelka ani v rámci ústavní stížnosti netvrdí žádná další relevantní pochybení v postupu obecných soudů. Její argumentace o tom, že rozhodnutí obecných soudů a jejich závěry "jsou jako by zúženým pohledem na věc" není schopna založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Obecným soudům přitom nelze vytýkat, že by v řízení nepostupovaly v souladu s platnými právními předpisy a relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavnímu soud je zřejmá citlivost daného případu a dopad závěrů obecných soudů do sféry stěžovatelky. V posuzované věci však není dáno oprávnění k jeho zásahu, když neshledal žádné ústavněprávní pochybení či zjevný exces obecných soudů.
11. Ústavní soud s přihlédnutím k uvedenému uzavírá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jejich závěrů jakkoliv zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu