ECLI:CZ:US:2020:2.US.3903.19.2
sp. zn. II. ÚS 3903/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 86/2019-852 ze dne 17. 7. 2019, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a A. P., zastoupené JUDr. Robertem Hamousem, advokátem, se sídlem Šaškova 1625, Kladno, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto tak, že došlo ke změně rozvržení střídavé péče o děti stěžovatele a vedlejší účastnice a výše stanoveného výživného. Výrokem VIII. napadeného rozhodnutí došlo k úpravě výše výživného na obě děti tak, že je stěžovatel povinen přispívat na výživné pro nezletilou dceru měsíčně 16.000 Kč a pro nezletilého syna 14.000 Kč. Současně bylo výrokem IX. napadeného rozhodnutí rozhodnuto tak, že je stěžovatel povinen uhradit k rukám vedlejší účastnice nedoplatek na výživném za dobu od 1. 2. 2017 do 31. 7. 2019 pro nezletilou dceru ve výši 408.000 Kč a pro nezletilého syna ve výši 348.000 Kč, to vše se splatností do 31. 12. 2019.
3. Současně s podáním své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud tomuto návrhu zčásti vyhověl a rozhodl o odložení vykonatelnosti výroku IX. napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně (v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a za použití nepřípustných důkazů) a neúplně zjistil skutkový stav, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky úpravy střídavé péče a určení výše výživného, jímž se rodiče mají podílet na výživě nezletilých. Dále do práva stěžovatele na přístup k soudu bylo zasaženo i tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno i překvapivostí postupu odvolacího soudu. Odvolací soud argumentoval tím, že vzhledem k věku mladšího syna se zabýval otázkou délky intervalu střídavé péče a uzavřel, že při respektování jeho poznámky o stýskání si, bude zatímně na místě interval střídání dětí v domácnosti rodičů nastavit nepravidelně, mírně ve prospěch doby setrvání v domácnosti matky. Tím dle odvolacího soudu mělo být eliminováno stýskání si nezletilého s tím, že v budoucnosti (možno i dohodou rodičů) lze délku intervalu změnit. Soud prvního stupně při rozhodování o pravidelném dvoutýdenním intervalu střídavé péče vyšel mj. ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Šárky Bínové a kol., podle nějž znalci považovali za nejvýhodnější variantu svěření dětí do střídavé péče obou rodičů; tento typ výchovy by dle názoru znalců umožňoval do značné míry kompenzovat výchovné nedostatky každého z rodičů rodičem druhým. Ze znaleckého posudku nevyplývá, že by znalci s ohledem na zájmy dětí preferovali asymetrický model střídavé péče ve prospěch času stráveného u jednoho z rodičů. Opatrovník nezletilých, který s dětmi o otázce úpravy péče komunikoval, v celém průběhu řízení včetně závěrečného návrhu před odvolacím soudem prosazoval rovněž pravidelnou střídavou péči. Nezletilí se u opatrovníka opakovaně vyjádřili ve prospěch střídavé péče, což opatrovník potvrdil např. ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel dále uvádí, že při dalším ústním jednání u odvolacího soudu dne 17. 7. 2019 děti pozitivně hodnotily střídavou péči rodičů po jednom týdnu, stejně tak delší čas strávený s otcem na dovolené. Nezletilá dcera uvedla, že jí střídání po týdnu vyhovuje, nezletilý syn uvedl, že "by si to představoval čtyři dny, stýská se mu". Pokud již odvolací soud přistoupil k výslechu nezletilého, a ten vyslovil obavu ze stýskání si, měl odvolací soud od nezletilého podrobněji zjistit, jak je toto myšleno.
5. Dle přesvědčení stěžovatele jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu bylo porušeno i tím, jakým způsobem byla odvolacím soudem stanovena lhůta k plnění dlužného výživného, když bylo určeno konkrétní datum, do nějž je otec povinen plnit k rukám matky, tj. do 31. 12. 2019. Stěžovatel má za to, že z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodnutí měla být pariční lhůta navázána na právní moc rozhodnutí. Odvolací soud při vyhlášení rozsudku své rozhodnutí odůvodnil velice obecně tak, že odvolací soud má za to, že otec je movitým člověkem a že by se za to neměl stydět. Další důvody rozhodnutí o výživném pak stěžovateli byly soudem sděleny až v písemném vyhotovení, které došlo stěžovateli až dne 6. 12. 2019.
6. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal soudní spis, vyjádření krajského soudu i vedlejší účastnice.
7. Krajský soud poukázal na to, že přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a je přesvědčen, že jak rozsah péče o děti, tak i výši výživného stanovil v souladu s nimi.
8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel na děti vytváří tlak, aby uváděly, že chtějí být s ním, a že od nich vyzvídá poměry v její nové domácnosti. Dále uvádí, že se stěžovatel stále nevyrovnal s jejím odchodem ze společné domácnosti a že se to projevuje i ve vztahu k dětem. Dále vedlejší účastnice uvedla, že majetková situace stěžovatele je více než dobrá, což podle ní bylo v rámci opatrovnického řízení prokázáno provedenými důkazy.
9. Stěžovatel pak na vyjádření soudu i vedlejší účastnice reagoval detailním rozborem celého případu a většiny důkazů, nicméně na úrovni ústavněprávní nepřinesl nové argumenty.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
13. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na soudní ochranu, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena na nesouhlasu s nastavením intervalů střídavé péče a s výši vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. Krajský soud ve svém rozhodnutí své závěry obecně odůvodnil v takovém rozsahu, že rozhodnutí nelze shledat ani rozporné s principy práva na spravedlivý proces, ani zcela nepřezkoumatelné, a jeho závěry nejsou z hlediska ústavně právního nepřijatelné.
14. Pokud pak jde o to, že bylo stěžovateli stanoveno uhradit poměrně vysoký doplatek dlužného výživného do 31. 12. 2019 rozsudkem, který mu byl doručen 6. 12. 2019, ani tato skutečnost nemá ústavní rozměr. Navíc je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno 17. 7. 2019 a již v tento den byl stěžovatel seznámen s výší svých finančních povinností vůči dětem včetně termínu jejich splatnosti.
15. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti vůbec nemá ústavně právní dimenzi, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu