ECLI:CZ:US:2020:2.US.4007.19.1
sp. zn. II. ÚS 4007/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Smahové, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019 č. j. 56 Co 247/2019-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení krajského soudu se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 8. 2019 č. j. 7 C 119/2019-29 zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení, v němž se město Měčín (dále jen "žalobce") domáhalo vůči stěžovatelce vyklizení bytové jednotky, užívané na základě nájemní smlouvy právě stěžovatelkou. Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z podání stěžovatelky nebylo zcela zřejmé, z jakého důvodu se domáhá ustanovení zástupce pro řízení; nezpochybňovala právní ani skutkový základ žaloby, netvrdila, že by nájem hradila nebo jej dodatečně doplatila a nerozporovala ani to, že jí byl nájem bytu ze strany žalobce vypovězen. Soud proto postup stěžovatelky posoudil jako zřejmě bezúspěšné bránění práva a zástupce z řad advokátů jí pro řízení neustanovil.
3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Poukázal rovněž na to, že stěžovatelka v odvolání nepředložila žádné konkrétní tvrzení s výjimkou odkazu na vedené trestní řízení proti její osobě, v rámci kterého jí byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. K tomu soud dodal, že podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení jsou koncipovány odlišným způsobem, než jak je tomu v občanskoprávním řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřihlédly přiléhavým způsobem k jejím poměrům; stěžovatelka je nemajetná a nemá prostředky na právní pomoc, nebo aby podala k žalobě kvalifikované vyjádření. Porušení svých základních práv spatřuje zejména v tom, že obecné soudy ji nepoučily "o právu na právní pomoc a o možnosti požádat soud o ustanovení zástupce". Opakovaně přitom zmiňuje, že v trestním řízení jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
7. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Ústavní soud je oprávněn zabývat se pouze ústavností postupu a rozhodování o žádosti stěžovatelky.
8. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení. Podle §138 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků (a posléze i ustanovit zástupce z řad advokátů), odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O uplatnění zřejmě bezúspěšného práva se jedná zpravidla, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2674/2016). Obdobně i obecné soudy dospěly k závěru o neopodstatněnosti návrhu stěžovatelky. Jejich závěrům přitom nelze vytknout absenci náležitého odůvodnění, v němž jednoznačně uvedly, že stěžovatelka nepředložila žádná tvrzení, která by snad mohla zpochybňovat důvodnost nároku uplatňovaného žalobcem.
9. Z pohledu Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily vytýkaných pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu